Proč při odpuštění musíme něco pustit?

Odpustit, tedy pustit se od něčeho/někoho, zbavit se něčeho/někoho, je slůvkem, které se často zaměňuje s kouzelným lektvarem umožňujícím cestování v čase, měníc události a činy… Pokud si však zachováme reálný pohled na svět, musíme vědět, že žádná imaginární náplast reálné zranění nezakryje ani nezahojí. Vnímejme proto odpuštění/prominutí v jeho hlubším významu.

Odpuštění je charakterizováno jako jednostranné dobrovolné rozhodnutí, v němž dlužníka zbavujeme závazku (v mnoha kulturách odpuštění vnímají jako podobu daru) a s viníkem rozvazujeme problém, který způsobil – necháváme ho (problém či viníka) jít vlastní cestou, v jeho vlastním cyklu.

Proces odpuštění může být žádaný (omluvami, prosbami) i samovolný – bez účasti dlužníka/viníka (nechceme-li se už na někoho zlobit, čekat na splacení dluhu, nápravu…) Lze hovořit o zaslouženém odpuštění/prominutí, či nezaslouženém – pouze však při pohledu na druhého. My, sami pro sebe, si odpuštění někomu téměř vždy zasloužíme, pro svůj klid a vnitřní mír. (Jelikož stačí, že platíme za vlastní chyby. Proč platit i za chyby druhých?) Nelze však zanedbávat celý proces s odpuštěním spojený (slova jsou pouhou třešničkou).

Odpuštění neznamená zapomenutí

Když viníkovi nabídneme lásku, prominutí, učiníme ctnostné gesto pro nás oba. Pakliže však tímto krokem skončíme a budeme pokračovat tam, kde viník skončil, ublížíme tak nám oběma.

Mnoho úspěšných a šťastných lidí spojuje, že jedná-li se o srdce lámající újmy, které jim někdo, komu věřili, způsobil, tak nereagují na výhrůžky ani na omluvy, ale na činy.

Omluvou to totiž jen začíná. Na omluvu se (podobně jako na pozdrav) reaguje kladně – přijetím, nebo dokonce odpuštěním. Nikoli však zapomenutím! Každá chyba je zkušeností, která by měla přinést poučení. Každý čin má následek. Přirozeně bychom měli přizpůsobit postoj vůči tomu, kdo zradil naši důvěru či vědomě jednal s úmyslem poškodit nás. Ne tím, že mu budeme jeho chybu připomínat nebo zazlívat (při odpuštění to musíme „pustit“), ale tím, že vstřebáme onu zkušenost a vyhodnotíme si, čeho byl/je ten člověk schopen a jaká rizika jsou s ním/tím spjata.

„Jen blbec se spálí dvakrát o stejná kamna.“
Přísloví

Malé omluvy za malá provinění mohou přicházet samostatně, v takových případech odpouštíme snadno. V této kategorii nalézáme jakési společenské drobné přešlapy, které nikomu srdce nelámou, ale slušnost si žádá projevení lítosti/nápravy. Jedná-li se však o větší, závažnější provinění (která „bolí“), neměly by omluvy přicházet samy, nýbrž s nápravou (činy). Až pak odpuštění přichází – nejen slovní, ale i duševní.

Při odpuštění musíme něco pustit

Co se stalo, stalo se. Mnohdy ani ten nejlepší čin nesmaže ten nejhorší. A netřeba se k tomu přemáhat. Naopak, při přemáhání přehazujeme zodpovědnost z viníka na ublíženého: „Ty mi musíš odpustit, dát ještě jednu šanci…“ což jde naprosto proti principu odpuštění jako takového. Odpuštění je dobrovolný proces, který probíhá v jedinci pouze v jeho správný čas, kdy je jemu přínosem. Při odpuštění jsou dvě možnosti – pustit situaci (odpustit újmu), nebo pustit situaci i člověka, který to způsobil. Nesprávnou možnost představuje puštění sebe sama – přehlížení újmy, svých pocitů, ztrátu svých zásad, hodnot.

Láska na prvním místě, ale nejen k druhému, ale i k sobě

Jedním z nejověřenějších způsobů, jak se vyrovnat s újmou a podnítit cítění druhého, je láska. Když tomu, kdo se na nás mračí, věnujeme úsměv, vykolejíme ho z negativní trasy, dáme mu možnost přesedlat na pozitivní vlnu. Stejně tak s proviněním – odpuštěním. Neznamená to však, že když někoho máme rádi, že jsme mu zavázáni, že mu musíme vše tolerovat. Lásku můžeme šířit jako energii po celém světě, avšak rozmysleme si, komu věnujeme svůj čas a přítomnost – to je nutno si zasloužit správnými činy.

Sledujte své myšlenky, stanou se slovy. Sledujte svá slova, stanou se činy. Sledujte své činy, stanou se návyky. Sledujte své návyky, stanou se charakterem. Sledujte svůj charakter, stane se vaším osudem.
Lao C

Pamatujme, omluva patří primárně tomu, na kom byla vykonána křivda, újma. Neomlouvá se viník jen proto, aby se cítil lépe, ale aby ulevil tomu, komu ublížil – dělá to primárně pro druhého. Proto by omluvy neměly zahrnovat výmluvy typu: „Ale ty sis to zasloužil, ale tys udělal tamto…“

„Jak se chovají druzí, to je jejich karma. Jak na to reagujeme – naše.“
Autor neznámý

Kdo má omluvy jako prostředek pro zpochybnění či odlehčení minulosti, nedokáže přijmout svou zodpovědnost, což dělá i jeho současný postoj falešným. Kdo nemá úctu ke své minulosti, nemá na čem postavit svou přítomnost. Kdo zastrašuje výhrůžkami nebo balamutí sliby, nemá pevnou přítomnost, tudíž nemá na čem stavět budoucnost – ať už ji zabalí do jakéhokoli hávu, je prázdná, neloajální, neseriózní i k sobě sama. Základnu proto vždy tvoří realita, co se skutečně stalo a co se skutečně děje. Schopní lidé jednají, své omluvy (nápravy) a sliby (přání) zvládají plnit souběžně se slovním vyjádřením, ne až „někdy“ (či dokonce „nikdy“).

Charakter nepotřebuje omluvy. Neomlouvejme se za to, jací jsme (nezpůsobujeme-li vědomě někomu bolest), byť nejsme podle představ druhých (pravá láska = bezpodmínečná = mít rád člověka jednoduše pro jeho existenci, pro jeho duši). Charakter se vytváří do šesti let věku a ani sebelepší omluva ho pak nezmění.

Při odpuštění se musíme rozhodnout, zda je omluva podložena činem – nebude se situace již opakovat? Nastala náprava/kompenzace? Další rozhodnutí upravuje vztah k tomu, kdo se újmy dopustil – chceme takového člověka ve svém životě, můžeme mu věřit (nebylo to nic vážného, co by nás osobně zranilo?) Musíme si totiž uvědomit, že většina chyb není chybami, ale volbou…

„Poprvé odpouštíme tomu, kdo se provinil, podruhé sobě, že jsme dali druhou šanci někomu, kdo si ji nezasloužil.“
Autor neznámý

Taktéž v případě, že si dotyčný odpuštění „nezaslouží“, my si zasloužíme (sami pro sebe) od-pustit to/ho a jít dál svou vlastní cestou, poučeni.

„Než začnete jednat, naslouchejte.
Předtím než zareagujte, přemýšlejte.
Než začnete utrácet, vydělávejte.
Předtím, než začnete kritizovat, vyčkejte.
Než se začnete modlit, odpusťte.
Předtím, než se vzdáte, alespoň to zkuste.“
Ernest Hemingway

Na tomto světě máme především zodpovědnost za náš život (ten máme v plné kompetenci). Aby byl kvalitní, měli by v něm být kvalitní, dobří lidé… a ti se za velká provinění neomlouvají, neboť je nečiní. Ti, kteří nás mají skutečně rádi, ti nám neublíží. Promysleme, zda (opakované) řešení omluv (nám způsobených bolestí a smutků) je cesta, kterou chceme jít, nebo zda chceme jít cestou, kde jednoduše* bude dobře. Zkusme být hodní k sobě, k druhým, avšak ne hloupí, abychom chlácholili něčí představy či pohodlí. Láska a dobrá srdce jednoduše jsou – bezpodmínečně, ale kvalitní vztahy se musí budovat a zasloužit správným jednáním, kde omluvy jsou za malé prohřešky, ale za velké ne, jelikož se velké křivdy nekonají ani za zavřenými dveřmi.

Čtěte také:
5 sekund a 3 chyby: Kdy se nevyplatí přejít chybu?
Nevyčítejme chyby, které ve skutečnosti nejsou chybami!

var sklikData = { elm: „sklikReklama_49826“, zoneId: „49826“, w: 600, h: 190 };

 

Tags: , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,

O autorovi: Iva Preislerová

 

 

Další články v kategorii Dreamlife

 

Buď první a přidej komentář

Diskuze byla uzavřena.

 

 
 
 
 
 
 

Už také na Instagramu!

 
 

Doporučujeme