5 sekund a 3 chyby: Kdy se nevyplatí přejít chybu?

0
3195

Některá pravidla usnadňují život, protože ovlivňují chování naše i druhých a ulehčují rozhodování. Kde máme řád, tam aspoň přibližně víme, kudy jít (dokonce, i když se ztratíme). Jako v silničním provozu – nesmíme vjet do zákazu vjezdu, musíme se držet v našem jízdním pruhu, řídit se semafory, značkami… Aneb když je vymezená trasa, nemusíme ji vytvářet nebo tápat kudy, kam a jak. Nějaká pravidla, která nás navádí v osobním i profesním životě, mohou ale naopak vyvolávat zmatky, od cíle naší cesty nás oddálit, někdy dokonce i odradit. Mezilidské vztahy totiž skrývají více možností než všechny cesty světa. Každý člověk a tedy každý jeho vztah je jedinečný. Musí s ním zvládat nejen silnice, cesty, ale i ty nejmenší cestičky, vodní hladiny, vzdušný prostor, lesy, pole…

screen-shot-2012-11-12-at-8-21-54-pm

Jako případovou situaci použijeme spadlý krajíc chleba. Pochopíme z něj nejen nedostatky a úskalí hygienického pravidla 5 sekund, ale především nedostatky a úskalí pravidla tolerance/odpuštění 3 chyb ve vztazích (když nás někdo 3x zklame, ublíží).

1. Když chléb spadne na hromadu hnoje aneb Velká chyba

Bezpečnostní pravidlo 5 sekund tu postrádá smysl i u největších „splachovacích“ nátur. Kontaminace je zřejmá očím i nosu. Takový krajíc už prostě neskousneme, pokud nemáme sebedestruktivní sklony.

Naše duše byla zasažena tak silně, že nelze prominout, ani pokud se jednalo o premiéru = předpis na 3 odpuštění postrádá smysl.

„Odpustit znamená vyhodit oknem těžce nabytou zkušenost.“
Arthur Schopenhauer

2. Když chléb spadne na podlahu aneb Pochybení středních rozměrů

Pravděpodobně nejdiskutovanější situace, která dělí nejenom populaci, ale také každou mysl na polovinu. Přenos bakterií je okamžitý, protože nemají stopky, aby 5 sekund posečkaly 😀 , nelze se tudíž o tuto směrnici opírat a spoléhat, že vzniklý/budoucí stav bude korigovat. Máme tady riziko nákazy a rozhodnout může jen otázka: „Stojí to za to?“ Pomocná může být analýza: O jakou podlahu se jedná, v jakém stavu máme svou imunitu, jak moc onen chleba chceme?

Negativní energie z křivdy nás nemine, i když jde o prvotinu. Většina lidí zde proto spoléhá na ono pravidlo max. z 50% = promine, ale pouze jednou. Problém nastává, pokud rozměr hraničí s velkou chybou. Vzory chování se příliš často nemění, mění se jenom situace, ale jejich reakce lze předpokládat na základě reakcí minulých – obzvláště v zásadních věcech, které má v sobě člověk pevně zakotveny. V takovém případě je rozumnější řídit se podle příkladu 1.

Nejtěžší se nám zdá, pokud odpuštění proběhne, žít s obavou, že se případ bude opakovat. Říkáme si: „Jestli to udělá, bude konec.“ Což nám jasně říká, že jsme nezapomněli, že se stále trápíme… i přes povlak snaživého odpuštění. Pomocné bývá uvědomění si, že už se stalo. Ani odpuštění nedokáže vrátit vše do starých kolejí. V takových chvílích nesužuje obava opakování natolik jako fakt, že už se to stalo jednou a nám to stačilo. V míru, s asertivitou spálit most, když s druhým břehem nás nepojí plus nejde opravit, přináší více klidu než přemáhání se k tomu, abychom byli tam, kde být nechceme (ale kde je očekáváno, že budeme).

Pokud nemůžeme odpustit, tak je to nejspíš proto, že odpuštěno být nemá.


3. Když chléb spadne na čistý povrch aneb Malá chybička

Při malém riziku si většina z nás dovolí přimhouřit oko a na Pravidlo 5 sekund se spolehnout.  Udělíme prominutí s opřením o instrukci, že když je to odpustitelné a méně jak 3x, jedná se o tolerovatelnou normu.

Důraz ovšem musí být kladen i zde, aby se z malých problémů nestaly střední a velké.

„Jednou je možné zákazníka zklamat.
Každý pochopí, že chyba se může stát.

Zklame-li se však spotřebitel podruhé, opustí značku.“
Lee Iacocca

Ze zdravotního hlediska byl mýtus o 5 sekundách zbořen (doporučujeme zhlédnout Bořiče mýtů nebo Jídlo je Detektivka). Na základě zkušeností a psychologických výzkumů je ale značně pobořena i „zlatá rada“ o 3 šancích/odpuštění. Testování přenosu bakterií při spadnutí potraviny na zem probíhalo na špinavé zemi, stejně tak i testování chyb a jejich odpouštění musíme hodnotit na činech, které jako CHYBY vnímáme, které nemůžeme přejít jako škobrtnutí. Pokud se stane něco, co nás vážně zraní, obzvláště v důležitém vztahu, kde byla důvěra, tak nemůžeme mávnout rukou a říci: „Ale jo, bylo to zatím poprvé/podruhé, zvládnu to rozchodit, vždyť odpouštět se má 3x.“

Ve fungujícím vztahu netřeba odpouštět – není totiž CO.

Kdo vás má rád a respektuje, nikdy vědomě neprovede nic, co by vám mohlo ublížit.

„Tomu nevěř, od koho jsi jednou odešel zklamán.“
Walther von der Vogelweide

Výjimky, kde bychom měli v odpuštění tíhnout k více (nikoli k nekonečnu) šancím, jsou těhotné ženy, velmi staří lidé, nemocní. Směrodatné by neměly být ani nerozumy v pubertě – člověk se teprve formuje, tvoří (tzn. nepřehlížet kiks, ale neomílat ho dokola a neorientovat se podle něj i za dalších 10 let). U poklesků z vášně nebo vzteku bychom shovívaví být neměli  – i od auta vyžadujeme, aby jelo celou dobu spolehlivě: na asfaltu, štěrku, po polní cestě… taktéž po lidech chceme, aby fungovali vždy. Spolehnutí potřebujeme 24 hodin denně, 7 dní v týdnu – vztahy totiž nejdou pauznout. Neupínejme se proto slepě na všeobecná pravidla, ale rozhodujme se vždy na základě našeho vědomí, svědomí a zodpovědně si tvořme vlastní pravidla (třeba s inspirací z všeobecných).

TIP závěrem: Nelpět na minulosti! Vypořádat se s tím, poučit se a jít, je zatím nejúčinnější způsob, jak se někam dostat.

Jaká máte pravidla ohledně odpouštění a chybování vy? Jaký postup se vám vyplatil?

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here