Pojmy jako chyby či „nedostatky“ jsou subjektivní. Co jeden vidí jako zápor, může druhý vidět jako klad. Mnohé nedostatky mohou být také žádanou výzvou skýtající přínos – rozvoj, unikátnost. Nutno si proto uvědomit, co lze a co nelze druhému vyčítat. Často totiž chyby nejsou chybami a nemůžeme je tedy označovat za důvody k apatii, zlobě, odluce, přetržení vazby, nepřátelskému jednání… ale pouze za výmluvy, kterými ulehčujeme vlastnímu svědomí.
Základní ukazatelé:
Věděli jsme to od začátku? Víme, co říkáme a děláme? Nezrazujeme? Dodržujeme sliby? Hledáme způsob nápravy? Řešíme, nebo utíkáme? Ubíráme se lepší cestou, nebo jen lehčí cestou? Máme své emoce i činy pod kontrolou?
Chyby nebo nepochopení?
Na dvou příkladech (jeden z pracovního, druhý z osobního života) uvidíme, jak snadno a neférově může i silný padnout rukou slabého, ačkoli se na první pohled jejich role mohou jevit opačně. Pochopíme, co nečinit v roli strůjce a také, že mnohdy ani jako vyhození/odkopnutí nemáme důvod k sebemrskačství, ztrátě sebevědomí a už vůbec ne k sebedestrukci. Ne všechny nedostatky a chyby jsou objektivní nebo reálné.
Příběhy jsou smyšlené. Jakákoli podobnost se skutečnými osobami a událostmi je čistě náhodná.
Příběh švadlenky
Švadlenka hledala práci s tím, že výborně vyšívá. Jehla s nití jsou její specialita, kterou nejen výborně zvládá, ale i miluje. Proto se nabídla firmám poptávající švadlenu výhradně tohoto typu – na vyšívání. Chtěla vyšívat pro někoho, kdo to ocení, s kým naváže trvalou spolupráci.
Našla firmu, která jí padla do oka. Prošla hladce výběrovým řízením, protože mezi švadlenkami, které byly zaměřené na širší okruh práce, opravdu vynikala. Oficiálně spolupráce začala slovy: „Líbí se nám, jak vyšíváte. Oceňujeme, jak jste oddaná jehle s nití, nic Vás nerozptyluje, nepropadáte trendům otisků a podobně, bude na Vás spolehnutí. Víte, co Vám jde, co chcete, v čem jste dobrá. Chceme tu tento typ specialisty.“ Tak švadlenka měla práci a vesele vyšívala…
Po měsících ale náhle přišel zlom! Šéf jí oznámil: „Jste výborná, ale jen vyšíváte, to vadí. Sice s láskou a výborně, ale firma potřebuje někoho, kdo bude také nažehlovat otisky a pucovat boty. To je prostě nutnost pro dobrou spolupráci. Když jsem viděl, že to neděláte, rozhodl jsem spolupráci ukončit. Tady máte výpověď.“
Švadlenka se snažila obhájit své působení ve firmě: „Ale vždyť jste nažehlování otisků sám s vedením firmy zavrhovali… A když budu pucovat boty, stanou se mé ruce hrubé na to, abych pak vyšívala tak dobře, jak umím, když mám své ruce pod kontrolou, neunavené hrubší/špinavější prací.“ Šéf byl ale nekompromisní: „Už za Vás máme náhradu, ještě dnes ať je Vaše místo vyklizeno.“ Švadlenka v ten okamžik ztratila nejen práci, ale i sebevědomí, naději, zázemí, víru v lidi.
Byla skutečně její chyba, že „jen“ vyšívala? Opravdu nešel najít kompromis, řešení? Změnilo by se něco, kdyby měla věšteckou kouli a přidala jednoho dne i nažehlování otisků, pucování obuvi… nebo by si vedení/šéf našel jiný důvod k ukončení spolupráce? Měl se šéf právo zlobit za něco, co sám, se souhlasem všech ve vedení, vybral, chtěl a věděl od začátku? Zasloužila si nečekaný vyhazov od někoho, na koho spoléhala – kdo jí ujišťoval, že může firmě důvěřovat, cítit se v bezpečí? Zasloužila si cítit se nahraditelná?
Neměl být důvod ukončení spíše: „Změnili jsme požadavky.“ nebo: „Firma krachuje, musíme najmout někoho dostupnějšího/úspornějšího, multifunkčnějšího, i když nebude takový jako vy, abychom mohli napravovat chyby vzniklé na jiných odděleních, které firmu směřují ke krachu…“ ? Proč byl pocit viny hozen na ní? Protože šéf (vedení) nechtěl nést tíhu vlastní (ne)zodpovědnosti, neuváženosti, nerozhodnosti. Nechtěl přiznat své pochybení – před ní, pravděpodobně i před ostatními členy firmy, zaměstnanci…
Občas se výjimečnost, která byla výhodou, příjemnou zvláštností, nebo přinejmenším akceptovanou vlastností, stává „chybou“. Není to proto, že by její hodnota/pozitiva klesla, ale proto, že je hned „na ráně“ jako výmluva. Jedinečnost představuje totiž nejsilnější, ale zároveň nejslabší součást osobnosti. Snadno pak člověk pochybuje o sobě a opomene, že vlastně není tím, kdo pochybil.
- Věnujme se a važme si těch lidí, pro které jsou naše klady důležitější než naše zápory a kdo s námi na eliminaci/transformaci našich (námi nechtěných) záporech pracuje.
- Kde je správná komunikace a snaha, tam se chybám předchází, nebo se chyby napravují.
- Nevyčítejme sobě, jak se k nám zachoval druhý.
- Na chování druhých můžeme pouze reagovat, nikoli za něj zodpovídat.
- Položme si i proto otázku: Byla má reakce tou nejlepší, kterou jsem mohl/a dát?
Příběh nevěry
Žena se zamilovala do muže, muž se zamiloval do ženy. On jí připadal vtipný – milovala jeho vtipy, které byly na denním pořádku, byl hodný, pozorný, měl krásný úsměv, byl pro ni neuvěřitelně sexy – zdravě vypadající postava bez závislosti na fitku – občas si zasportoval, občas se přejedl, což jí bylo sympatické, neboť to měla podobně. Klapalo jim to. Měli období vrcholů i údolí, ale milovali se, což byla vždy jistota, která jim pomohla zvládnout všechna úskalí. Plánovali spolu zůstat navždy, dokonce o tom, že spolu zůstanou, byli přesvědčeni.
Náhle ale žena začala být odtažitá. Když se muž ptal, co se děje, ujišťovala ho, že vše je v pořádku, jen jí jen není dobře, je nastydlá, unavená, zmrzlá, nebo splavená… Za pár dní vyšlo napovrch, že má milence. Muž se zeptal na důvody, které ji k tomu vedly.
„Jsi plnoštíhlý, neuplyne skoro jediný den, kdy bys neřekl nebo nenapsal nějaký vtip a s mojí maminkou ses chtěl setkat až po roce chození!“ odpověděla.
Muž za dobu randění nepřibral (ani neshodil), jeho vtipy přeci milovala a zásoboval ji stále stejným množstvím, na zdrženlivosti s poznáváním rodiny se domluvili hned na druhém vydařeném rande… Nechápal její důvody. Ani je pochopit nemohl, protože to nebyly důvody – jeho chyby / nedostatky ani chyby vztahu, tedy obou, ale šlo o výmluvy – její pochybení (ke kterému ji mohla vést nedostatečná sebedůvěra, strach ze závazku, obavy ze zdolávání překážek, chaos v mysli, absence spokojenosti ve svém nitru…)
Kdyby mu pověděla: “Změnil ses, přibral jsi 50 kilo, začal říkat sprosté vtipy, slíbil jsi poznat maminku během prvního půlroku a pak náhle změnil názor…” Byly by to důvody – pro něj – k zamyšlení, kdežto takto nevěděl CO.
Když by odstranil, kvůli čemu se (mimo jiné) do něj zamilovala, vztah by ani nezačal -šlo by o jiného člověka. Když by se změnil v průběhu tak, že by ho nepoznávala, riskoval by tím, že ztratí nejen ji (novou verzi by neznala, s tou do vztahu nešla) ale i sám sebe. Míč nebyl na jeho straně hřiště, ačkoli ona na něj křičela, že měl dát gól.
Pamatujme:
- Spokojenost s druhým není jen na druhém, ale i na nás samých – jak jsme spokojeni se svým JÁ a jak na druhého hledíme (jak na něj dokážeme hledět).
- Když nemáme spokojenost sami v sobě, nemůžeme ji mít ani s nikým jiným.
- Výmluvou se snažíme omluvit vlastní pochybení. Přehazujeme tak pocit vlastní viny, slabosti a negace na druhého, případně na okolnosti.
- Je smutné ztratit druhého, ale tragédií je ztratit sám sebe.
- Žádné chyby nejsou omluvou pro špatné chování.
- Před výčitkami a nelichotivými poznámkami si položme otázku: „Kdyby to bylo opačně – chtěla bych, aby se ke mně někdo takhle zachoval?“
- Je to opravdu tak zlé/důležité, že to musíme dotyčnému vyčíst a tím způsobit, aby si myslel, že je chybný?
- Smutné je, že lidé často používají milosrdnou lež vůči sobě, nikoli vůči druhým. Tudíž ne proto, aby ušetřili od zbytečné bolesti druhého, ale aby ulehčili svému svědomí od bolesti a nepříjemností, jež způsobili.
- Kdo je nespokojen sám se sebou, bude vždy nespokojen i s druhými
„Předtím, než si diagnostikujete depresi a nízké sebevědomí,
ujistěte se prosím, že nejste obklopení blbci.“
Sigmund Freud
Žádná výtka není příjemná, obzvláště když není podána s citem, není relevantní nebo se považuje za důvod ukončení pracovního poměru, přátelství, či dokonce vztahu. Lásku by žádná chyby či nedostatky neměly zničit, jelikož láska chyby a nedostatky napravuje, pomáhá v nás vidět a vytvářet lepší JÁ, lepší MY. Když jsme přišli o to, co máme rádi, čemu jsme důvěřovali, bolí to. Ať už v tom figuruje zrada, výmluva, útok na druhého (odkopnutého, vyhozeného, ublíženého) nebo je k tomu regulérní důvod pro oba znám, oběma uznán. Avšak tam, kde bylo toto vzájemné uznání, čistota, porozumění a čestnost, přichází mír, ne útoky, bolest je znatelně menší a má kratší trvání.
Příklad: Po propuštění (probíhají dohodou, nikoli jednostranným rozhodnutím/vyhazovem) se neútočí na sebevědomí, nedegraduje se společná práce, společné prožité, vybudované. Bývalý zaměstnavatel vychází dobře s bývalým zaměstnancem, pomůže mu třeba i v nalezení nového místa, dá dobré reference nejen na papír, ale poví chválu i do očí…
Čtěte také: Neztrácejme zdravé sebevědomí
