Srovnej se aneb Víš, na čem (ne)záleží?

0
825

Častokrát stresové situace, obzvláště při vyburcování ega či pohodlnosti, vedou k domněnce, že „o něco jde“. Něco se nepodařilo, něco není podle plánu, někdo se nechová/nevypadá podle našich představ... a my máme pocit, že to je důležité, nastupuje tunelové vidění, zlost, smutek, zkraty, předsudky, zmatky, trápení… Co s tím?

Mnohdy přesměrujeme na jeden „háček“ veškerou pozornost, energii, emoce a topíme se v kaluži, ve které nám voda reálně sahá stěží po kotníky. V naší mysli však ona kaluž vypadá jako rozbouřený oceán. A co je nejhorší? I v takové kaluži lze utopit (zbytečně!) mnoho, především sebe. V opačném případě můžeme být i reálně v rozbouřeném oceánu s domněnkami, že o nic nejde... a utopit (se) taktéž. Pro pohodové přežití nutně potřebujeme najít balanc a svou podstatu – co je skutečně důležité.

Chceme-li vidět svět v jeho reálné podobě, musíme si přiznat, že ve většině našich starostí o nic nejde.

Představme si existenci jako pyramidu, přičemž nejvyšší bod je pro nás nejméně existenčně (nikoli filozoficky) podstatný (nejvzdálenější) a nejnižší pro nás představuje to základní. Špička má největší nadhled, což může posloužit v extrémních případech, ve filozofii, při rozvoji nad rámec běžného žití, při alternativním stylu (hlava v oblacích)… Základ/na má zase odpovědi na náš život z praktického hlediska.
Začneme od vrcholku:

Vesmír

Vesmíru je to jedno. Finanční situace, vzdělání, kariéra, komunita, vzhled, věk, národnost, aktivity, cíle… Na ničem z toho (příliš) nezáleží. Vesmír bude dále fungovat podle svých pravidel. Můžeme být vrcholoví manažeři nebo nezaměstnaní tuláci, vážit 30 nebo 300 kilo… Na tom nezáleží. I když si dupneme sebevíc, ve vesmíru je vše ve smíru, ať se děje cokoli. Ani zrod a zánik ho nevykolejí. Panuje pravidlo (podle prozatímních znalostí teoretických fyziků), že nic nekončí, ani nezaniká, pouze se mění forma. Ocitneme-li se v extrémně (pro nás) nepříjemné situaci, kterou nemůžeme nikterak ovlivnit, vzpomeňme na tuto teorii/přístup. Vše se mění, zároveň vše zůstává… Takže klid, naše problémy tu ani vidět nejsou.

Země

Pod vesmír/vesmíry můžeme zařadit Zem. Jak po pyramidě teorií klesáme, dostáváme se blíž k nám samým, jelikož my jsme, oproti tomu všemu, docela maličcí a „dole“. V teorii/přístupu Země překvapivě (ego promine) také na mnohém našem individuálním žití nezáleží, není ani vidět. Můžeme být kdekoli, dělat cokoli, vypadat jakkoli… Země se nezastaví. (Pokud bychom měli přístup například ke všem bombám, nebo extra výkonnému laseru a namířili na asteroid mířící na planetu, byl by náš čin pro Zem znatelným bodíkem, avšak v běžné rovině žití – z globálního hlediska – nezáleží na tom, co -se sebou- ne/uděláme, co se děje – pro Zem jsme stále její obyvatelé). Vyvarujme se tedy tvoření katastrof, na velké světlo jděme jen s dobrými věcmi (není nám dáno do Země zasahovat, pokud by to narušovalo její přirozenost, ani násilně povyšovat naše problémy či přístupy na globální úroveň). Nestresujme se zbytečně, protože co je jeden náš stres/problém pro velké oko planety? Není stresem ani problémem.

Pozemský život

Těsně pod teorií/přístupem Země nalézáme Po/zemský život. Byť jeden člověk bude například žít ekologicky, energeticky/citově přívětivě, zachraňovat zvěř, rostliny a všechny, kteří záchranu potřebují, vymyslí dobrý vynález nebo bude šířit pozitivní energii, bude to mít smysl, neboť ovlivní život v okruhu jeho působnosti, což se dominovým stylem může šířit dál. Tudíž: ocitneme-li se v rozhodovací fázi, kde můžeme něco ovlivnit, vzpomeňme na tuto teorii a ovlivňujme s dobrým srdcem. Avšak stres z (běžných) problémů ani zde nemá místo/moc. Pozemskému životu je to jedno, jsme pro něj součástí v každém případě, v jakékoli roli.

Blízké okolí

Následuje Blízké okolí. Zde se víc vnímá, všímá… Avšak to, že nás bolí palec, nebo že se nám podařilo získat povýšení v práci, paní z vedlejší ulice z rytmu pravděpodobně existenčně nevyhodí, ačkoli přísun empatie + pochopení se už zde vyskytuje (měl by). Probíhají tu emoce, které vnímáme, ale (pro nadhled): Co jsou emoce, myšlenky a starosti pro cizí, když jsme si cizí? Proto nějaké konfrontace, sáhodlouhé pitvání čehosi postrádá smysl a nad předsudky, posudky či cizími myšlenkami, na základě povrchového (nejsou naši nejbližší, vidí jen povrch) vjemu, se netřeba stresovat ani mylně laskat ego, že o něco jde – o nic (podstatného) nejde. Zde ještě stále přímo na sebe vzájemně nedosáhneme, jen lehce…
TIP pro posílení pozitivní vazby: Můžeme se dotýkat i vzdálených duší láskou/dobrou energií, tím lehce setřeme hranici mezi „cizí“ a „moje/naše“. Na duši a mezilidské vztahy má tento přístup blahodárné účinky: Vzdálené je bližší, bližší jsou nejbližší, nejbližší jsou naší součástí.

„Na jedno jsem vždy věřil. Že nás pánbůh udělal všechny stejné. Jeden je bílý a druhý černý. Jeden je krásný, anebo poďobaný od neštovic. Ale všem je nám zima, když venku mrzne, a všichni se potíme, když praží slunce. A všichni musíme dýchat, abychom se neudusili. Všechny nás nakonec odvezou. Jinými slovy, všichni jsme smrtelní. I nesmrtelní. Ale pro tohle nesmíme jeden z druhého dělat otroka. Pro tohle každý, ať jeho táta byl prezident nebo dráteník, musí mít stejnou příležitost žít plný život. Nikdo si nesmí myslet, že je něco víc nebo lepšího než ten druhý. Možná že toho má víc v makovici, možná že nosí lepší košili, že má šikovnější ruce, možná že má větší bicepsy. Ale tohle všechno ho jenom zavazuje, jenom zavazuje, aby toho udělal tím víc. Tím víc pro ty s menšími bicepsy a s horší košilí. Jenže tomuhle můžou věřit a rozumět jenom ti z lidí, kteří mají rádi lidi. Mít rád lidi a milovat lidi, to je celé tajemství a jediný recept na štěstí a to platí pro všechny. Pro mě, pro vás, pro Stalina, pro Trumana, pro celý svět.“
Jan Werich

Nejbližší okolí

Předposlední schůdek patří nejbližšímu okolí, kam řadíme kamarády (i zvířecí, rostlinné 🙂 ), přátele, rodinu… Tady už na mnohém reálně záleží, zde už máme (každý z nás) moc + vliv na dennodenní bázi. Viditelné jsou nejen velké věci nebo střední (jako v předchozích bodech), nýbrž i malé. Navíc jsou prožívané! Hovoříme-li o bytostech se zdravým vnímáním, nikoli povrchovým, tak ti se k: „Na tom záleží.“ dostávají přes empatii, lásku, cit, pochopení, což je druhou nejdůležitější věcí v našich životech. Maminku, tatínka, partnerku/partnera, přátele atd. na existenci neohrozí (za normálních okolností, mají-li nás bezpodmínečně rádi) náš vzhled, aktivity, vzdělání… Na tom stále nezáleží – případně jen drobně za předpokladu, že to trápí nás a oni empaticky starost sdílí. Na čem tu ale vždy naplno záleží? Jednoduše na nich = na nás. Stejně jako jsou pro nás naši blízcí (milovaní) důležití – druhou nejdůležitější věcí na světě – jsme my důležití pro ně (ať se děje cokoli).

„Já“

Dostali jsme se až na základní kámen, sami s k sobě. Poslední a nejbližší úroveň, ve které skutečně na všem, na čem si myslíme, že nám záleží, záleží (pokud nelžeme sami sobě). Mnohokrát nám záleží chybně na povrchových, nedůležitých věcech. Ačkoli jde o jedinou úroveň, s kterou jsme v nejbližším kontaktu 24/7, rádi (sami sebe) oddělujeme. Mýlíme se v tom, co je skutečně důležité, jelikož cpeme mezi náš život a naší existenci zbytečné stresové faktory. Přitom jediné, na čem záleží  – mimo naše nejbližší (máme-li zdravý pud sebezáchovy), je náš život, zdraví, být v pořádku. Barva vlasů, plat, majetek, pobavení, lokace, plány – nic z toho není tak důležité jako (fyzické + duševní) zdraví. Řešme cokoli, pokud chceme, sami si to právo dáváme, avšak vždy pamatujme na tu nejzákladnější myšlenku: prostě žít. Empaticky, s láskou (i) k okolí, Zemi, vesmíru… i s vhledem do sebe sama, neboť nelze „venku“ žít ani vidět to, co není vevnitř. Vše začíná tady, u „já“.

Můžeme ignorovat (nevnímat, nikoli poškodit) vesmír, planetu, život na Zemi, komunitu, přijdeme o výhled, o vyšší rozměr, ale přežijeme, budeme fungovat. Ale nemůžeme fungovat a kvalitně žít bez nejbližšího okolí (vždy s někým/něčím v kontaktu jsme, vždy někam city dáváme, proto na vazbě s okolím pracujme a když „nevíme“, mějme rádi – v tom se nedá chybovat) a hlavně nemůžeme žít bez našeho vlastního života. Až se nad něčím budeme trápit, vzpomeňme, pro nejlepší efekt, na teorii/špičku pyramidy: Ve vesmíru nic nezaniká, jen se mění… nebo na základní plochu, na které se ocitá naše podstata – nejdůležitější je život, zdraví.

Jako nezkušení životem máme na svět mnoho požadavků a přání. Jak dozrajeme, máme jen skromné přání: „Ať jsem já a moji blízcí v pořádku a zdraví.“

Čtěte také: Děkuji! Pokora a radost v jednom slovíčku

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here