7 myšlenek, jak potlačit stres, strach, paniku a úzkost

0
1333

„Co když, co až, to tehdy“ v nás může často vyvolat úzkostné stavy. Jakmile se vydáme s myslí na výlet do pesimistických myšlenek či nevstřebaných „nerůžových“ vzpomínek, vystavujeme riziku naši náladu i zdraví. Jaký zaujmout postoj, aby pesimistické informace neměly větší váhu než optimistické informace a naděje? Jak dát odvaze, klidu větší sílu než strachu, panice?

Co skutečně chceme a nač se zaměřujeme

Dramata budí zájem, horory zaplňují všední nudu, rizika pumpují adrenalin na maximum, negativní informace je hlasitější než pozitivní… Jako by se lidstvo chtělo zkoušet z těžkostí. Přesto většina duší touží po klidu, harmonii, lásce, zdraví, štěstí. Dáme-li někomu 10 lichotek a 1 výtku, uvízne mu zpravidla v mysli (především/jen) ona výtka, čímž dostává mysl do negativity naprosto zbytečně. Člověk se do takové negace však nedostává pouze tím, že nešťastně filtruje sdělení od druhých mířené na něj, nýbrž i prostřednictvím sebepoznání / sebevzdělání, ve kterém často též nešťastně tíhne k přehlédnutí 10 motýlů pro 1 housenku. Lichotky lze vnímat jako motýly, výtky jako housenky – mohou se z nich stát zajímaví, krásní motýli, nebo se mohou stát pro nás nezajímavými, nekrásnými*. Nebudeme-li mít zájem, ponecháme je jejich osudu (zmizí z našeho teritoria, nebudeme-li se jich přes nechuť držet).

Nesledujme myšlenky, které vedou za roh

Indiáni radí nesledovat myšlenku, která vede za roh. Je to totiž (teď) zbytečný stres. Možností, co se může stát, svět nabízí vskutku mnoho a archivace všech* možností není naší prací. Pokud ale už, například z důvodu připravenosti či rozšíření teoretických znalostí, chceme myslet za roh, udělat si v mysli takový výlet, tak se na něj vydejme, ale mysleme za roh hned několikrát! Na konci zjistíme, že když to vezeme několikrát za roh, dostaneme se k cíli – zpět k sobě (a tam bychom byli i bez myšlení za roh). Pozor, vidět za roh může být i výhodou, jsou-li splněny určité podmínky a uchopíme-li to „antistresově“! Další známé rčení doporučuje nestresovat se tím, co není v naší moci, co nemůžeme změnit. Tím se též minimalizuje prostor pro zbytečná trápení.

Myšlenková zácpa = náladové havárky

Častým problémem bývá přemíra zbytečných, negativních myšlenek. Přemýšlení není problém, negativní nadměrné „fantazírování“ může být. Říká se, že ve fázi představ mozek neví, že jde pouze o představy, takže hned prožene tělem chemický koktejl, který nás ovlivňuje, jako bychom situaci (téměř reálně/fyzicky) prožívali.

Dětské krůčky

Jak smršť negativních myšlenek a pocitů regulovat? Jednoduše jít na vše postupně. I velice obtížná situace se dá zvládnout dětskými krůčky.

Dnes zabij démona, zítra čel ďáblu.
(The Originals)

Náš bezpečný prostor, kde nám je příjemně

Dalším pomocníkem je prostor, bezpečné místo. Nacházíme-li se v něčem, v čem nám není příjemně, „odejděme“ do bezpečí nebo si ho zařiďme, vytvořme. Může to být v mysli, může to být též fyzický prostor kolem nás. Například při klaustrofobii pomáhá, když klaustrofobik sepne ruce, udělá z nich před sebou kruh a připomene si, že to je jeho prostor = že má svůj prostor a na něj se zaměří, popřípadě se může zaměřit na svůj dech, zavřít oči a v mysli se vydat tam, kde mu bude příjemně – odpoutat se od negativního, přesměrovat pozornost + postupně – dětskými krůčky – se „otužovat“ (součástí léčby takových fobií bývají terapie, v nichž se navíc hledá/objevuje prapůvod fobie, léčí se/vstřebávají se bloky z minulosti, které stav přivolávají). Náš bezpečný prostor pomůže i při návalu smutku, stresu, zmatečnosti, neklidu… Takže budeme-li potřebovat, jděme buď fyzicky do příjemného, bezpečného prostoru (například domů, do oblíbené kavárny, projděme se krásnou přírodou, kde se cítíme dobře) nebo se vydejme na příjemná a bezpečná místa v mysli (představme si náš vysněný dům, pohádkovou louku, milovanou náruč, babiččinu kuchyni, dědečkovu zahradu, obývací pokoj rodičů, oblíbené hřiště, kde jsme si s přáteli hrávali…)

Přítomnost, reálnost, nadhled

Prodejní automaty prý zabijí ročně více lidí než žraloci. Můžeme být, jdeme-li kolem automatu, ve střehu, nenaklánět ho, nebušit do něj, ale to je asi vše, co můžeme. Bědování, jak mohou být prodejní automaty nebezpečné, nám na náladě nepřidá (a reálně nic nezmění). Stejně tak zkreslování statistik, ať už se vydáme na moře nebo kamkoli jinam. Zdravá opatrnost je přínosem, znalost též, ale nesmí zatěžovat duši a už vůbec ne, když automat i žralok jsou v nedohlednu. Ptejme se sami sebe: „Co TEĎ můžu udělat?“ Nemůžu-li udělat nic, trápení stejně nepomůže. Ukotvujme se v pravdě a řešme primárně přítomnost s vizí do budoucna.

Žijme především TEĎ a PRAVDIVĚ.

Jsme výjimeční, ale ne zas tolik

Všichni jsme svým způsobem (naštěstí) výjimeční, zároveň v mnohém (naštěstí) obyčejní.… a známe výjimečné (a zároveň obyčejné). Téměř každý zná někoho, komu se stalo něco nepravděpodobného, raritního… Není to tím, že by nepravděpodobné věci byly časté, ale tím, jak jsou lidé propojeni, jak se vztahy větví a tím rapidně narůstá počet „respondentů“, obzvláště v době, kdy není problém komunikovat i s lidmi z různých kouta světa online. Například trojčata: pravděpodobnost narození trojčat je zhruba 0,013 %, přesto – pokud zapátráme, zcela jistě najdeme někoho, koho známe (a ten někoho zná) kdo porodil trojčata. Vyhledáme-li na internetu diskuze na téma „trojčata“, získáme dokonce dojem, že jde o běžnou věc. Pamatujme: Všichni (naštěstí) nemůžeme být ve všem raritní, pak už by nešlo o raritu.

Čtěte také: Děkuji: Pokora a radost v jednom slovíčku

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here