Pomoc: Je pomocná ruka jen na konci vlastního ramene?

0
455

Podle známého rčení v nouzi poznáme přítele, ale podle Marka Twaina pomocnou ruku najdeme na konci svého ramene. Kde je tedy pomoc, kde je řešení na náš problém? Proč v nouzi zůstáváme „sami“ a proč si s tím často nevíme rady?

Rovnováhu vidíme v celém vesmíru – není tmy bez světla, není zimy bez tepla… přesto naše „problémy“ často vnímáme jako samostatné, bez protikladu, bez řešení.

Mnohdy se i za velkým problémem skrývá snadné řešení,
které například děti napadne hned.
Bohužel málokdo se s dětmi radí…

Obvyklou prekérní situaci představuje: „Já druhým pomohu, ale když já potřebuji, oni mi nepomohou.“ Pojďme se podívat na 4 nejčastější důvody, proč druzí nepomáhají (popř. nepomáhají podle našich představ):

Neví, že mohou/mají pomoci

Neřekneme-li, že se něco děje a že něco (ideálně identifikovat CO) potřebujeme, zvyšujeme riziko, že to druzí nebudou vědět. Proto, chceme-li být vyslyšeni, mluvme, vykomunikujme to (šeptem, nahlas, písemně, gesty…)

Vědí, že je nějaký „problém“, ale pokládají ho za nepodstatný/malý

Druzí často nevědí (mnohdy ani nemohou), co pro nás daná situace znamená – jim se to může zdát jako maličkost, přitom to pro nás je celý svět. Opět je vhodné komunikovat a povídat si tak dlouho, dokud nedojde k maximální možné míře pochopení (oboustranného).

Naši blízcí nám často pomohou ne proto, že se jim to zdá důležité (mohou mít jinou optiku, jiné priority), ale protože je to důležité pro nás. Pomoc na stejném principu mohou nabídnout i lidé vzdálení, mají-li silnou empatii.

Je to příliš velká věc

Můžeme mít před sebou lidi, kteří jsou báječní, mají nás rádi, rozumí nám a vědí, oč jde, ale: „Vzdát se ledviny je moc…“ V takovém případě by se mělo najít jiné řešení, kupříkladu kompromis či poloviční/částečná pomoc (každý udělá část a za chvilku je to komplet).

Taktéž je důležité vykomunikovat, proč nejde „plná“ pomoc, (např. nikoli pro nedostatek sympatií, lásky, snahy, ale kvůli strachu o vlastní zdraví nebo z určitých zdravotních důvodů nemůže být dárce) a probrat důkladně možná řešení.

Je tam málo empatie/lásky/sympatie

Některé vztahy nejsou plnohodnotné. Je-li komunikace (druzí vědí o problému, vědí,  jaká pomoc by byla vítána a je pro ně reálná) a přesto to neklapne, zřejmě jde o absenci empatie, sympatie či lásky. Důvod může být uvnitř jedince i ve vazbě, ovlivnitelný i neovlivnitelný.

S tím souvisí známé: „Když z toho nic nemám.“ V obchodě lze vyjednat, co za co. V ostatních případech se za směrodatný považuje charakter a pocit. Kde férový „obchod“ ani „cit“ není, nemá smysl se snažit. Lze počkat, až se naladí stejná vlna, až to zarezonuje, nebo jednoduše jít jinam.

Usilovat o shodu a pomoc tam, kde není vhodné obchodní myšlení ani lidské cítění, je jako snažit se domluvit znakovou řečí v absolutní tmě.

Z těchto důvodů vyplývá, že nedostatek pomoci od druhých často není ničí vina, pouze zádrhel komunikace, strachu, pochopení – empatie.
Empatie 1   Empatie 2    Jak proměnit nenávist v lásku

V Problematice ne/pomoci figurují i další překážky, které mohou znemožnit, aby druhý dotyčnému pomohl. Kdo potřebuje pomoc, odhaluje své slabiny, což u druhých (nevyrovnaných, zraněných) může odkrýt nebo vyvolat:

  • Závist, nepřejícnost, škodolibost (i na nevědomé úrovni, typicky jde srovnávání, boj s vlastními strašáky – drby, pomluvy)
  • Šrámy minulosti (projektování minulosti do současnosti, neschopnost omluvit se a odpustit, absence snahy, rezignace)
  • Ego (povyšování vlastních problémů nad úroveň problémů druhých, neakceptování rovnosti a možnosti omylu ve vlastním úsudku)
  • Absence empatie (viz bod v předchozím odstavci, často jde o problém jedince, neboť empatický člověk dokáže pomoci i blbcům, neemaptický ani andělům)
  • Nepochopení (viz bod v předchozím odstavci)
  • Předsudky (odvíjí se od vštěpených vzorců chování společnosti, vlastních neúspěchů, strachů nebo jde o zjednodušování a promítání zkušenosti či informace do celku)
  • Hrubá forma sdělení nebo chování (místo pomoci si vybíjí své negace na druhém – zranitelném- agresivitou, vulgarismy, což většinou maskuje nějaký hlubší osobní problém, například výčitky svědomí z toho, že nezvládl/nezvládne pomoci)

Ačkoli jsou takové překážky nepříjemné a ve větší míře pro jedince i okolí nezdravé, jsou lidské. Netřeba se zlobit na někoho, kdo nepomůže (popř. ne tak, jak si přejeme), svádí-li i další boje (nejčastěji sám se sebou). Zřejmě kráčí po jiné cestě… Naučme se (sami sobě) říci: To nevadí! 

Vaše síla a vaše slabost mají společné,
že odhalí charakter lidí okolo.

Co si neuvědomuje:
  • Nešikovná pomoc, taky pomoc. Snaha se cení a úmysl je víc než forma. Mějme radost i z malých krůčků, z malých gest. Pamatujme také, že jsou různé druhy pomoci, některé druhy ani za pomoc (mylně) nepovažujeme… (podle mnohých výzkumů je nejlepší pomoc: Jsem s Tebou (ať to dopadne jakkoli), to zvládneš, věřím Ti! Mám Tě rád/a!)
  • Při myšlence: „Já pomáhám on/a/i ne!“ může dojít ke zkreslení. Nadhled, matematický a statistický pohled takovou myšlenku umí vykreslit lépe než rozbouřené (ublížené) emoce. Po matematice a statistice je vhodný ještě empatický pohled.
  • Při reálné nerovnosti velkých rozměrů (já pomáhám, on/a/i ne) si položme otázku: Stojí nám to za to? Pokud ano, pomáhejme dál, buďme klidně i naivními blázny, radí-li nám to naše srdce/charakter/morálka/reflex. Neposlechnout vlastní srdce je horší než uronit pár vzteklých slov nebo slz nad tím, že se nám někdo jeví jako blb. Být v určitém nesouladu s druhým není totiž takový problém, jako být v nesouladu sám se sebou, protože se sebou musíme žít (minimálně do smrti).
  • Než začneme něco druhým (byť i ve své vlastní mysli) vyčítat, uvědomme si, že klapky/brýle na očích nebo zvyk fungují mnohdy na nevědomé úrovni.
    Např.: Manžel nevnímá, jakou má krásnou ženu, přátelé neví, jaké mají talentované, úspěšné kamarády, rodiče často neregistrují vyzrálost a moudrost dítěte…
  • Pomáháme-li, rozmazlujeme a milujeme-li všechny živé duše, nezapomínejme, že i my do toho výběru duší patříme. Zvládáme-li pomoci druhým, velice často zvládneme pomoci i sami sobě.

„Když se vytratila veškerá naděje, když nikdo nepřichází na pomoc a krásy života vyprchaly, zjišťuji, že pomoc přece přichází, i když nevím jak a odkud.“
Mahátma Gándhí

Každý z nás má to štěstí, že se může spolehnout (minimálně) na jednoho člověka, sám na sebe. Nezapomínejme však na filozofii, která upozorňuje, že víc než JÁ jsme MY, protože vše je propojeno.

„Můžeš-li pomoci, pak pomoz.
Pokud ne, alespoň neškoď.“
Dalajláma

Pečujme o sebe, pomáhejme si, ať je svět krásný (třeba i ještě víc než doteď)!

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here