Proč někteří ohrožují zdraví druhých a jak se sjednotit?

0
1231

Pro některé je přirozeně prioritou život ve zdraví a lásce, pro jiné je prioritou třeba bohatství, životní styl, zážitky nebo šíření vlastní vůle. Když se dva tak odlišné tábory srazí, nastává konflikt, který z dobré situace vytváří špatnou a ze špatné příšernou. Jak najít/zachovat harmonii i při střetu s těmi, co „jsou proti nám“?

Jako první věc je potřeba si uvědomit, že naše chování a vnímání světa ovlivňují mnohé faktory, například:

Rodinné zázemí

Soudržná, láskyplná, pečující rodina (nejen o zdraví), která poskytuje zázemí a bezpečí, nasměruje jedince k jinému chování a vnímání světa než ta, kde jsou bolestné hádky, nejistota, strach, agrese. Není to pravidlem v případě, kdy se jedinec z negativních vlivů vymaní, kdy prosadí jiný vzorec chování, než který mu byl (vědomě či nevědomě) vštěpován.

Kdo se setkal s oboustrannou bezpodmínečnou láskou, stěží mu v životě bude stačit cokoli menšího.

Většinou platí, že ten, kdo bezpodmínečnou lásku nepoznal, nebude vykazovat takové tendence si láskyplný vztah k lidem (i přírodě) budovat. Může se mu dokonce zdát, že člověk z láskyplné rodiny je příliš temperamentní, přecitlivělý, ustrašený, závislý na rodině, přátelích… Člověk z láskyplné rodiny ho zase bude pravděpodobně vnímat jako chladného, sobeckého, arogantního, nespolehlivého... může se v něm i zklamat, když bude automaticky očekávat stejnou dávku citlivosti, respektu nebo bude-li do svého maximálního vysílení udržovat naději, že „on se změní“ (což platí i naopak, avšak ne tak často).

Vazby v rodinách jsou různé. Ve většině případů si těžko bude rozumět člověk, který každý týden navštěvuje babičku, s někým, kdo 2 roky nehovořil ani s vlastní maminkou. Těžko bude mít úctu a pokoru ke všemu živému někdo, komu je vše (někdy krom sebe) jedno. Ani nebude mít energii a um řešit spory jinak než chladem či „bičem“, neboť nebudoval rodinné vazby tak pečivě. Nebude se tolik snažit najít kompromis (jen on má pravdu a musí být po jeho). Lidé s láskyplnými rodinnými (nebo přátelskými) vazbami jsou naopak vycvičeni (nejčastěji nápodobou) hledat řešení, kompromis, sjednocení – komunikují tak dlouho, dokud se nedohodnou.

Při setkání s někým, kdo se nám bude jevit příliš tak, nebo příliš onak,
přijměme možnost, že ten člověk pravděpodobně pochází z jiného (chladnějšího/vřelejšího) prostředí než my a má jinou cestu.

Zatímco jeden zaléval jahody (což nemusí být přehnaně starostlivé), druhý házel kamení na zeď (což nemusí být ze zásady zle, zřejmě potřeboval otestovat tvrdost nerostu). A kdo ví, třeba jednou dojde ke shodě, kdy pěstitel jahod bude hledat kamení na ozdobení záhonu pro městskou zahradu a náhle budou oba rádi, že kdysi šel každý jinou cestou a sešli se v krásné zahradě.

Pochroumaná duše

Jakákoli zranění se mohou projevit na chování jedince a jeho pohledu na svět. Nikdy nevíme, čím si kdo prošel a jak se s tím vypořádal. Někdo má stále otevřené rány, někdo jizvy…

Šikana v dětských letech, hádavost a bezohlednost v letech dospělých

Nezdravé rodinné prostředí (chladné, bez zázemí, bez lásky) nebo pochroumaná duše velice často způsobí, že se jedinec vybíjí na „slabších“ formou šikany. Typické je to pro prostředí školních lavic, avšak setkáváme se s tím často i mezi dospělými. Při vlivu na psychiku nebo zdraví jde o problém, který zasluhuje řešení (zkusit informovat, v případě bloku v naslouchání aspoň stopnout příliv negací nebo odejít/ignorovat).

Bezohlednost, posměch, rýpání… není nic jiného, než znaky charakteru s defektem. Něco člověku schází, s něčím (sám v sobě) bojuje. Přehozením viny a pozornosti na „oběť“ se často snaží vymanit z vlastní bubliny, „omluvit“ vlastní chyby, vyhnout se svědomí, sebereflexi, soucitu, strachu, nezřídka i lásce.

Zkušenosti

Šok, překvapení, něco nové, to může vyvolat nevěřícnost plus vlnu nevhodných reakcí. Přirozeně tím prochází 99 % lidí, důležité je, mít oči otevření a umět se adaptovat k vlastní spokojenosti i ke spokojenosti společnosti/přírody. Jedinec, který se v nevěřícnosti/popírání zasekne, může (si) způsobit zbytečné komplikace.

Často nezná hodnotu zdraví ten, kdo zatím vnímal (u sebe, u blízkých) jen zážitky nebo třeba peníze. Říká se: „Když nejde o život, jde o hov**!“ a: „Zdraví je nejdůležitější.“ Přesto žebříček hodnot může mít každý jinak, mohou se i měnit postupem let nebo se zkušenostmi. Však malé děti by také pravděpodobně nevnímaly, že někoho trápí špatné zdraví, když by řešily, že jim někdo sebral bábovičky. Ačkoli se považujeme za vyspělé dospělé, máme v řadách mnoho lidí, kteří se zasekli „u svých báboviček“.

Dokud není ohroženo zdraví někoho jiného, nevadí – cesta každého je jedinečná a je povoleno i kličkovat. V okamžiku, kdy se ale řeší nějaký závažnější problém, je důležité zkusit tyto lidi více informovat, aby dohlédli i na jinou cestu, než na kterou jsou zvyklí. Přiblížit hodnotu zdraví, nabídnout žebříček hodnot, kde život, zdraví a láska (i k druhým) je nejdůležitější, aplikovat to na model dotyčného, aby se pokusil vžít a pochopit druhé…

„Všechno, co se dá spravit penězi, je laciné.“
Erich Maria Remarque

O uspořádání priorit, mimo jiné, rozhoduje:
Emoční inteligence, míra zodpovědnosti, sebereflexe, nadhledu, inteligence/moudrosti…
Jediná chyba, která zaslouží nekonečné vyčítání, je ta, která nebyla napravena (ani pokusem).

Pochopení a vstřebání složitých situací v lidech probouzí mnohé skryté emoce a přístupy. Za jeden ze základních procesů zpracování změny/smutku se považuje model pěti fází od Küblerové-Rossové:

  1. Popírání
    Nic se neděje, mně se nic nemůže stát, to je jen jako, je to omyl, hra…
    Popírač se často uchyluje k zesměšňování těch, kteří situaci berou vážně. Popírač v této fázi většinou nehledá relevantní informace, nesnaží se naslouchat, zavírá oči a vehementně prosazuje své zájmy (většinou povrchní nebo méně důležité).
  2. Hněv
    Za to může XX! Jak se tohle mohlo dopustit?! Cožpak nikdo nemyslel?
    Už popírač situaci vidí a hledá viníka (tím je většinou kdokoli, cokoli – jen ne on). Rozmanitost nadávek u rozhněvaného stoupá, může dojít i k fyzickým projevům agrese. Tato fáze může být pro mnohé nekonečná, neboť mnozí se v ní zaseknou

Máme-li koho obvinit, cítíme falešný pocit úlevy, že nás se problém netýká, že to není naše vina ani z části, že my „to měli pod kontrolou“, že můžeme všechny negativní pocity „pryč“ – na někoho a že nemusíme problému (až tak) čelit nebo pro nápravu něco dělat.

  1. Smlouvání
    Po zjištění, že hněv ovoce nepřináší, přichází na řadu lítost a snaha najít řešení nebo získat pomoc od někoho „výš“. Objevuje se tu i víra v Boha/Bohy, modlitby. Většinou jde o klidnou zoufalost se smutkem a snahou, někdy se prolíná ještě se zlostí (když se např. smlouva nedaří podle očekávání nebo když je vyžadováno udělat nějakou změnu).
  2. Deprese
    Tato fáze je fází rezignace, návalu smutku s kapkou lhostejnosti na povrchu a beznaděje. Může nastat mlčení, uzavřenost, pláč, strach… Jsou to nepříjemné procesy, ale pokud to člověk cítí, měl by si to prožít, pak se uleví.
  3. Smíření
    V této fázi úleva přichází. Bývá zde nejlehčí komunikace, neboť je dotyčný už klidný, dostal ze sebe „přebytečné negace“ a je otevřený možnostem, smířen většinou i s „nejhorší“ variantou. Tady lze dodávat i motivaci, neboť dotyčný negace i „surovou“ realitu už zná, tak je potřeba už podpora, optimismus.

Informovaná a pozitivně naladěná mysl má největší moc a disponuje nejlepšími nápady.

Jaký zaujmout postup v problematické situaci?

Mnozí aplikují (v krizových situacích) nejdříve chlácholení (o nic nejde, dobře to dopadne), poté pohrůžku (tvrdá fakta: je to hrozné). Naději + pozitivní přístup vyčerpají na začátku, pak použijí (když už je pozdě) tvrdost, což málokdy někam nevede. Mnohem přínosnější je proto opačný postup.

Samozřejmě úplným začátkem je vždy nejvhodnější přístup neutrální, zahrnující optimismus, naději, jemné taktní sdělení i tvrdá reálná data a rizika.

Následně, dochází-li k ignoraci, je potřeba postup: Nejdříve tvrdá fakta –pohrůžka (aby se zavedla zavčas opatření, získala pozornost), pak chlácholení a utěšení, tím se aktivuje vnitřní síla a kreativnost jedince i skupiny.

Příklad
Úvod: Díval jsem se na předpověď počasí a varují, že kousek od vás řádí tornádo. Podívej se na předpověď počasí, googluj, píše o tom více zdrojů, třeba se podívej i na aktuální pohled z družice na město… Je potřeba, aby ses schoval, byl v bezpečí, protože se chystá k vám. Tak žádný riskování. Schovej se do bezpečí ať jsi v pohodě.

Navazuje:

Chybný – nezdravý postup:
– Nevěřím. Nic se tu neděje.

– Tak jo, to bude dobrý, žiješ, jsi silný a chytrý člověk, počasí se snad brzy uklidní, dům nespadne, vše je bez rizika.
– Tak jsem se neschoval, mám zlomenou nohu a kdo ví co ještě a garáž bez střechy. Asi spadne i celý dům…
– Ano, řádí tam v okolí, podle družice, tornádo. Už z deseti domů udělalo třísky. Není to sranda, zasáhlo to vaši ulici, říkáš Tvou garáž, asi dům, brals to na lehkou váhu, tak jsi vůl.
Vhodnější – zdravý postup:
– Nevěřím. Nic se tu neděje.
– Ale ano. Řádí tam v okolí, i podle družice, tornádo. Už z deseti domů udělalo třísky. Není to sranda, může zasáhnout i vaši ulici, schovej se a neber to na lehkou váhu. Jsi vůl, jestli to ignoruješ.
  • Zde je možnost, že se změní reakce– Schoval jsme se (na základě tvrdého doporučení)
  • Při stejné reakci:
– Tak jsem se neschoval, mám zlomenou nohu a kdo ví co ještě a garáž bez střechy. Asi spadne i celý dům a kdo ví, co bude se mnou…
– To bude dobrý, žiješ, jsi silný a dobrý člověk, uzdravíš se, počasí se snad brzy uklidní a dům, pokud má základy, nespadne. A když náhodou, tak se postaví znova.

Vidíte rozdíl? Jiný postup/přístup může přinést jiný průběh nebo jiné výsledky.
Tipněte, při které/po které verzi by se dotyčný pravděpodobně dříve a lépe zotavil,  potažmo opravil garáž, dům?

V běžných situacích je ideální kombinace, aby došlo k vyváženosti (což je možné u neaktuního nebo malého problému).

Vždy je hlavní: empatie, informace, komunikace

Minimálně s 98 % lidí se dá domluvit, vzájemně se pochopit. Potřeba je aplikovat přístup bez soudů. mít lásku a cit v srdci (často také trpělivost, duševní klid).

Sjednocení

Nejsme to my versus oni, jsme to jen my, celek. I když jsme jiní, jsme tu spolu. Celý vesmír se zdá propojený, proč my, maličcí, máme tendence se oddělovat a navzájem bojovat? Místo hledání společného hledáme jinakosti, třeba v národnosti, nátuře, vzhledu, věku… Přitom máme všichni společné minimálně to, že žijeme zde, na planetě, která nám je domovem. Dýcháme jeden vzduch, svítí na nás jedno Slunce. Jsme poněkud rozhádaná rodina (však jsme všichni – podle teoretických fyziků – příbuzní), která místo hledání cest (opět) k sobě pátrá po výmluvách, proč se nemít rádi bezpodmínečně, proč si nedopřát vzájemně respekt, svobodu, pomoc.

Zkusme operovat s myšlenkou, že je v pořádku, když má někdo jiný názor, jiné zvyky – jen je potřeba, aby je aplikoval pouze na sebe nebo s těmi, kteří jsou s ním v dané věci v souladu. Je potřeba milovat i ty „jiné“, dát každému možnost, aby byl  sám sebou, šel vlastní cestou (byť z našeho úhlu může zdát plná chyb). A v případě nouze si pomáhat, chápat se, pečovat jeden o druhého…

Nemusíme si rozumět, stačí, když se budeme respektovat a vážit si každého života.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here