Empatie: Co to je a proč ji potřebujeme? (1/2)

0
1148

Empatie je důležitou schopností pro kvalitní, spokojený život. Její absence nebo „vypínání“ může přinést do života problémy se vztahy v osobní i pracovní rovině a vést až k trestným činnostem. 

Odborníci stále diskutují, zda se jedná (zejména v případě emoční empatie) o vrozenou, neměnnou schopnost, nebo zda se dá měnit, na/učit. Pokud se pravda nachází někde uprostřed, tak celková empatie vyžaduje jisté predispozice, tudíž vrozený (popř. v brzkém věku vštípený) základ, který je dále možné zdokonalovat, rozvíjet.

Co je empatie?

Emoční empatie se považuje za vrozenou, spouští se automaticky a projevuje se od cca 6 měsíců. Pláče-li jedno miminko, hned pláčou další miminka, neboť vnímají emoce druhého jako své vlastní. O něco málo později začínají rozeznávat, které emoce jsou jejich, které druhých a intuitivně se snaží podle toho – většinou zmateně, neboť ještě neví co a jak – chovat (pomáhat, bránit, rozveselovat, avšak i vztekat se, distancovat).


Kognitivní empatie se učí celý život, nejvíce v dospívání. Jde spíše o rozumový proces začínající se projevovat od cca 3 – 6 let. Zůstaneme-li u příkladu s dětmi, tak takové dítě už ví, co cítí, co cítí druzí, jak se má chovat, umí se na věc podívat očima druhého.
Za zmínku stojí též somatická empatie, pod ní se rozumí fyzická reakce, (ta bývá, zjednodušeně řečeno, založená na zrcadlení – jedno dítě bolí zub, druhé začne bolet též). U ní lze dobře vidět, že se to se vciťováním nemůže přehánět, aby nedošlo k vsugerování si něčeho záporného.

Když není

Nedostatek empatie, popř. její labilita, je jedním z typických znaků psychopatů, delikventů… Nahlédneme-li do těchto extrémů, jistě si z mnoha příběhů vzpomeneme, že vrazi mohou být nadprůměrně silní, sérioví vrazi nadprůměrně inteligentní, podvodníci (na první pohled) velmi okouzlující, šikovní, vynalézaví… ale emoční/afektivní empatii nemívají vůbec (nevcítí se, nefunguje u nich přímý přenos emocí), nebo ji nemívají stabilní a na dostačující úrovni pro oboustranně spokojené, zdravé vztahy. Mívají jen (ne vždy) kognitivní (vědí, co činí, rozumí tomu, ale s druhými to neprožívají).

Zloděj si málokdy pokládá před činem otázky typu: „Jak se asi okradená osoba bude cítit? Co když jí ty peníze budou chybět na něco důležitého? Co když jí způsobím trauma? Co když ty peníze potřebuje víc než já?“

Jsme empatičtí? Víme jak moc/málo?

Ať už se optáme našeho blízkého okolí či náhodného vzorku populace, každý člověk pravděpodobně odpoví, že ON empatický samozřejmě JE. Na kurzy, v nichž se zdokonaluje schopnost empatie, přicházejí většinou ti, které donutily až rozpadající se vztahy anebo kariéra (např. když se v práci začaly množit problémy nebo usilují-li o vyšší pozici, ve které chtějí podávat nejlepší možné výkony). Obtíže při neznalosti vlastní, aktuální, míry empatie jsou běžné, těžko sami sebe vidíme nezkresleně, z perspektivy. Obzvláště, máme-li hlavu plnou svých problémů, pak chvilkově „vypínáme“ (načež nám uniká svět kolem).

Empatie znamená, že se vcítíme do situace druhého, porozumíme, pochopíme – nehledě na to, zda jsme reálně totožnou situaci prožili. Bolest i radost je sdílená. 

Empatie je nepostradatelnou součástí lásky a pomoci.

Empatičtí lidé zpravidla vědomě nezpůsobí bolest, neb by to bolelo souběžně/zrcadlově i je samotné. Spory se snaží řešit citlivě, laskavě (své pocity staví většinou rovnocenně k pocitům druhých). Pokládají si průběžně otázky: „Jak to na ni/něj zapůsobí, jak se cítí, co pro ni/něj můžu udělat, co by mohlo pomoci, co je vhodné?“ Velice často pro okolí fungují jako „vrby“, poradny, léčitelé (mnohdy nevědomě, jednoduše tím, že tu pro druhé, resp. s druhými -nějak- jsou). Často se jim rádi svěří i cizí lidé. Při sledování filmů, při čtení knih apod. příběhy prožívají.

Neostýchají se přátelit s outsidery, jelikož dají více na city než na obecné dojmy, in/out proudy. Snadněji odpouští, ačkoli je újmy bolí intenzivněji. Často se jeví jako přecitlivělí. Mnozí z nich jsou umělci, mají velkou představivost + „zásobu“ citů. Empatici jsou oblíbení, ale často se jim lidé straní v dobách, kdy je „nepotřebují“, nebo když chtějí utajit, co se u nich v životě děje (starosti, bolest, lež…)- empatik by to totiž poznal, resp. vycítil.

Pár bodů o empatii:

  • Empatie nesmí být jen zachvění, musí být stála.
  • Cítit je potřeba se sebou samým, znát své vlastní emoce, pak s okolím.
  • Omezená funkčnost empatie funguje zejména ve vědeckých disciplínách (bohužel často i v politice, špatně uchopených vedoucích pozicích…) Tam se upřednostňuje (pouze v práci!) „chladný“ mozek, kupříkladu orientovaný na čísla. Stále je však nutný (pro spokojený život) zapnutý aspoň morální kompas: „Nevím, co cítí, ale vím, jak to udělat správně, abych neublížil/a…“ Lidé, kteří jsou empatičtí, ale umí se kontrolovat (usměrňují ji ve správných* chvílích), jsou kupříkladu skvělí chirurgové.
  • Empatie souvisí s emoční inteligencí.
    Čtěte také:
    Emoční inteligence: Jak na tom jste?
    5 tipů jak zlepšit emoční inteligenci
  • Empatie není napodobování, manipulace ani lež.
  • Zajímavostí je, že podle pozitivní psychologie může být egoismus (jde nám o vlastní prospěch) propojen empatií (vznikne-li: „Chci být dobrý!“) až k altruismu (jde nám o prospěch druhých).
  • Empatie je důležitá pro všechny, kdo komunikuje s lidmi (příklad výše změněné chirurgické práce upřesněme: hovoří-li lékař s pacientem, musí být empatický, avšak při operaci by se měl soustředit plně na výkon a v tu chvíli se nedojímat).

Empatie úzce souvisí s morálkou, etiketou, ohleduplností, solidaritou, filantropií, láskou i feminismem (ve smyslu rovnosti šancí).

Co by měl člověk dělat, aby byl více empatický? O tom v následujícím článku…

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here