Svoboda? Co to vůbec je? A jsme opravdu svobodní?

Moderní dobu bychom označili za svobodnou, ale je tomu skutečně tak? Nemáme sice okovy, ale máme závazky. Nemáme majitele, ale máme vynucené autority, šéfy, zvyky. Nemáme domluvená manželství či nucené práce -neodpykáváme-li si trest-, ale máme strach z kroku mimo komfortní zónu, mimo „dav“, mimo pohodlí. Nejsme škatulkováni podle vzezření či postavení, ale jsme neustále hodnoceni. Máme volnost pohybu, ale častokrát se nemůžeme ani psychicky pohnout z místa, protože je na nás vyvíjen tlak a očekávání. Denně slyšíme: „Musíš!“ křikem, šeptem i nevyřčené… 

Jednou z nejčistších emocí je láska. Říká se, že by měla být bezpodmínečná… Měla by to být svobodná, zdravá, šťastná, samostatná duše v souznění s druhou takovou duší. Podíváme-li se však kolem, uvidíme, že jsou vztahy v 90 % založeny pouze na podmínkách, zákazech (mnohdy nevyslovených – v podobě nátlaku např. emočního), zvyku, nouzi či zištnosti. „Jsme spolu už mnoho let, my spolu musíme zůstat. Nikoho lepšího nenajdu, musím to vydržet. Musím ho/ji změnit. nebo: „Musí se změnit. Musí mi být věrný/věrná. Nesmí mě zklamat. Musí být doma, když potřebuji. Musí se mnou být, už kvůli dětem. Nesmí myslet na jiného/jinou. Máme plány, musíme je dodržet. Musí se o mne starat. Musí mě poslouchat. Musí mi dělat radost, musí pro mě udělat to a ono…“ a mnoho dalších. Pravda je taková, že ani ten, koho milujeme nejvíc na světě, nemusí nic. Milujeme ho pro jeho existenci, pro jeho duši – to stačí. Jeho chování ovlivní náš vztah, který na dohodě a jistých podmínkách funguje (jako kterákoli jiná spolupráce), avšak nelze si podmiňovat lásku. Cit nelze zakazovat, přikazovat, tlačit ani vytlačovat. Můžeme milovat někoho a roky ho nevidět. Můžeme milovat někoho, kdo je ztracen, koho musíme (o)pustit, aby se našel. Můžeme milovat a „nic nedostávat zpět“, protože už samotný fakt, že milujeme, je emoce, energie, která v nás cirkuluje, tudíž nám dává. Láska zkrášluje duši, nehledě na okolnosti. Je-li náš milovaný šťastný, když visí hlavou dolů z lustru tisíc kilometrů od nás, budiž mu to přáno – nemusí totiž nic, stejně ho/se milujeme. A to je láska, která nevydírá, netlačí, neomezuje, pouze sbližuje srdce a duše. Ne, nemusí být do 19 hod doma, nemusí prát, vařit, vyšívat, ani strunovou sekačkou tvarovat trávník do tvaru labutích perutí každou neděli, nemusí být lepší než „konkurence“, nemusí se ani snažit, bojovat, zavděčovat… A co víc – nemusí být ani s námi/nemusíme být spolu, abychom byli šťastní, jelikož každá duše by měla být šťastná sama se sebou, až pak totiž může být šťastná i s duší druhou. Ne nadarmo se říká, že člověk nejdříve musí milovat sám sebe, až pak může milovat i druhé. Kdo podmínku „musíme být spolu“ klade, má pouze strach ze samoty, ze sebe sama… tak nemocné srdce nemůže plnohodnotně milovat, nemůže poskytnou oporu, jistotu, zázemí, věrnost, spokojenost. Naopak zdravé srdce, ačkoli nic nemusí, činí vše dobré, automaticky, stále (bez výpadků – výpadky mohou být naopak ukazateli, intuicí, chvilkami odvahy ku změně, lepší lásce, svobodě…)

Láska je prostor, který vytváříme druhému člověku,
aby se mohl stát sám sebou, aby rozvinul svou unikátnost.
Vztah není závislost ani drama, není sobecká, není egocentrická.
Kdo miluje, neubližuje.

Toltétské učení

Další typický příklad „musíš“ vidíme v pracovní sféře. „Musíš si „odsedět“ 8 hodin denně, musíš teď hned dodělat práci, musíš mít v 25 letech desetileté zkušenosti, 2 vysoké školy plus turbo pohonek v zadní části těla…“ Ne, ani kdo pracuje nejsvědomitěji, nejpoctivěji a dělá to, aby uživil sebe i rodinu (z tohoto důvodu se většinou pracuje), nemusí „tak“ pracovat. Může si vzít den volna, může se z práce na 20 minut „odpojit“, políbit a obejmout své milované, může dokonce pracovat z domu, zařídit si jinou pracovní dobu, může se odstěhovat tam, kde nebude potřebovat tolik finančních prostředků či zredukovat výdaje, vymyslet robota, co za něj práci udělá, pracovat efektivněji, zařídit si vlastní časový plán… Dokonce nemusí pracovat vůbec a inspiraci k přežití najít třeba u medvědů, protože člověk sám sobě je nejhlavnějším šéfem. Příliš velkou energii dáváme do toho, co kdo „dělá“, což zaslepuje naše vnímání o tom, co je skutečně důležité. Pamatujme, že nicnedělání není ztrátou času, pokud ho věnujeme sami sobě (nebo přírodě či těm, které máme rádi). Pracovní efektivita stoupá tam, kde jsou volnější otěže, například flexibilní pracovní doba, delší dovolené…

Není důležité, co on/on/oni, ale co já – sebe koriguji, za sebe zodpovídám.
Na mně je reakce, ne jeho/její/jejich jednání.

Do třetice uveďme jako příklad životní styl. „Musíš nosit boty, musíš jíst maso, musíš si s námi přiťuknout, musíš jíst 3x denně, děti musí poslouchat…“ Jsou lidé „bosonožci“, jsou vegetariáni, vegani, kterým tato strava vyhovuje, nic jiného by jejich tělo nepřijalo, jsou lidé, kteří potřebují jíst 6x denně, nebo naopak lidé, kteří jíst nepotřebují (Prahlad Jani prý nejí a nepije 70 let – nezkoušejme to, avšak na tomto příkladu si uvědomme rozmanitost života, respektujme zázraky, připusťme nepochopitelné…), děti nejsou dospělému podřízené a jsou dospěláci, kteří tento koncept aplikují a podporují:dospělý na/směruje, radí, učí, ale stejně tak dítě dospělého, neboť jako bytosti jsou si rovny… atd.

Nikdy nesmíme odevzdat někomu svou moc, z toho pak vzniká nemoc a deprese.
Toltétské učení

Nikdo zvenčí neví, co „musíme/nesmíme“. Druzí ani nemohou vědět se 100% jistotou, co je pro nás správné/vhodné. Nikdo nemá větší moc nad naším životem, než my sami. Druhý nám může ukázat něco, co nevidíme, co přehlížíme (a tím velmi pomoci), ale vše o nás zpracovává přes svůj vlastní filtr, přes své vlastní vnímání. I kdyby byl telepat, naše myšlenky zpracuje jiným (svým) způsobem. I kdyby byl empatik, zcela nepochopí, co nás k daným emocím vede. Pouze my víme, co je pro nás vhodné a sami u sebe známe, že „musím“ úkonů moc neexistuje (jinak bychom nebyli tak kreativní při vymýšlení výmluv). Tento přístup (tzn. s respektem a otevřenýma očima) je potřeba aplikovat i na okolí. Věřit druhým, že dělají, co chtějí – nebraňme jim, nezasahují-li do našeho života (raďme, ale nebraňme/netlačme ani skrytým nátlakem, vydíráním apod.) Berme lidi takové, jací jsou. Zákazy omezující duši (nehovoříme o zákonech, které zlepšují společenské soužití a pro rozumného člověka jsou neomezujícím regulátorem i bezpečným/kontrolním rámcem) nemohou emoce, tužby ani nápady stopnout. Když dáme člověku volnost, uvidíme jeho skutečnou tvář – zřeme ji, nezavírejme před fakty, znameními a realitou oči. Naslouchejme intuici, srdci, rozumu, žaludku a charakteru (morálnímu rámci).

„Nikdy neustupujte, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, v maličkostech ani velkých věcech, o kus ani o kousek, ledaže byste ustoupili CTI a DOBRÉMU MRAVU. Nikdy neustupujte před nátlakem, nikdy se nepoddejte.“
Winston Churchill

Hmotné statky nejsou nejdůležitější,
ani čas, neboť je relativní, mění se, pomíjí,
ani  zvyk, protože i když je železnou košilí, je povrchový, nejde do duše.
Zůstává po nás energie, otisk osobnosti a činů – tam je důležitost.

Když slyšíme nebo říkáme „musíš“, berme to s rezervou a klidem. Neupínejme se k ničemu externímu. Svou životní sílu nosíme sami v sobě. Naše intuice nás vede (dáme-li jí prostor, upozadíme-li ego a představy založené na pohodlí). Neubírejme však na váze zodpovědnosti a slibům, ty vytvářejí náš charakter a naši reputaci nejen pro okolí, ale i pro nás samotné. Co se stalo, zůstává ve svědomí.

Využíváme-li intuici naplno, nepopíráme-li něco
(realitu, fakta, ukazatele, znamení) či dokonce samu sebe jako bytost, věřme,
že vše je v pořádku. Tato cesta má (pro dotyčného/pro mě) svou úlohu.


 

Tags: , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , , ,

O autorovi: Iva Preislerová

 

 

Další články v kategorii Myšlení

 

4 komentáře

  • Lukáš Tichy

    Ten koho milujeme nemusí nic. Přesně, to sedí. 🙂

  • Stanislav Červenka

    Krásně napsáno, děkuji. Spousta lidí to bohužel nepochopí nebo nepříjme. Věří jen tomu co se naučili ve škole a co slyší každý den kolem sebe. Podle mne je to to nejhorší co tahle civilizace dala světu. 🙁

  • Kuba Kaštan

    Chvilku jsem byl skeptickej.. článků o svobodě, lásce a dalších vznešených heslech už toho bylo napsáno tolik.. Ale když jsem roloval článkem, všiml jsem si Toltéků, Churchilla, několika vět, že jsem zase vystoupal k úvodu a přečetl si ho postaru;) od startu do cíle. Je moc fajn;)! A to nejen proto, že rezonuje s mými názory:)).. Spíš, že nám velmi fajn formou připomíná, že středem našeho vesmíru jsme vždycky jenom my sami. A odtud vychází to dobré i špatné.. A s tím vždycky můžeme něco delat;)
    Děkuju

    • Martin Olejník

      Kubo, velice si vážím vaší reakce a na oplátku vám za ni děkuji já! JSem rád, že s myšlenkou souhlasíte a článek se líbil. Věřím, že takových bylo a ještě bude mnohem víc. Děkujeme že nás čtete. 🙂
      Za DreamLife, Martin

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

 

 

 

 
 
 
 
 
 

Už také na Instagramu!

 
 

Doporučujeme