Negativní emoce: Co se nám skrze ně snaží tělo říct?

Když jsme na tom nedobře, máme tendence vědomě či nevědomě dělat situaci ještě těžší. Nevnímáme znamení, oblbujeme rozum, umlčujeme intuici a vše, co se nám snaží něco říci – i když je to naše vlastní tělo či naše emoce – osočujeme či dehonestujeme. Negativní emoce jsou přitom hosté a rádci.

Negativní emoce

Když se příliš sžijeme či ztotožníme se svými negativními emocemi, nemocemi, zlozvyky, neduhy, zbavit se jich se stává nesnadným úkolem. Ztotožnění se přitom děje mnohdy nevědomky, snadno. Například u myšlenek, ve kterých zhodnocujeme svůj situaci/stav nebo u prohlášení, ve kterém se stavem seznamujeme druhé/ho.

Například

„Jsem smutný.“ je mnohem závažnější stav, než když řekneme: „Přišel/doléhá na mě smutek.“ Ačkoli si to mnohdy neuvědomujeme, prvním prohlášením dáváme smutku (či jakémukoli jinému problému/výzvě/stavu na podobné rovině) mnohem větší (negativní) moc, než kterou by nutně musel mít.

Stejné je to s prohlášením: „Jsem nemocný.“  Mnohem menší sílu (průběh i dopad) nemoc bude mít, řekne-li se např.: „Něco na mě leze.“ nebo: „Přišla mě navštívit angína, bude pryč za cca…“ či „Potýkám se s angínou, budu fit za pár dní.“ Tím s nemocí nesplyneme, postavíme nemoc do externí role – jen jako vnější vliv, něco cizího, „půjčeného“, co jen navštíví náš svět, pouze se v něm mihne, a to v takové intenzitě a délce, jak dovolíme – regulovat, co si pustíme do našeho vlastního nitra/těla/duše/srdce můžeme.

Zvyk je železná košile

Nejde pouze o negativní emoce/stavy či nemoci, ale taktéž například o zlozvyky. Zvyk je železná košile, říká známé rčení. Jde-li dokonce o ZLOzvyk, se kterým se člověk sžije (definuje se jím vědomě/nevědomě) není jen železnou košilí, ale nefunkčním brněním, přitaveným k vlastní kůži. Je to zlé, je to na nic. Brání dobrému, před špatným nechrání, bolí to, tíží, ale neví se, jak se toho zbavit, časem ani kde začíná a kde končí.

Oddělíme-li si to, co se na nás nabalilo, od naší podstaty (od duše, charakteru, osobnosti, potenciálu či srdce), můžeme snáze negativním emocím/nemocím/stavům/zvykům čelit. Nebojujme však nenávistně, ale sportovně. Hledejme řešení, náš nejlepší krok, komunikujme sami se sebou, neboť odpovědi na většinu našich otázek a problémů nalezneme sami v sobě.

Negativní emoce jako ukazatelé

Negativní emoce (či nemoci, zvyky) nejsou nepřítelem, ale ukazatelem, rádcem, učitelem, který se nám snaží něco říci… Upozorňuje většinou na situaci, ve níž se necítíme dobře, avšak kvůli pohodlí, zvyku či iluzi to potlačujeme, přehlížíme. Nenaslouchejme však kupříkladu zlobě tak, že budeme zlostní. Hledejme ono jádro (proč jsme zlostní, co to vyvolalo, proč v nás ona situace rezonuje, co říká intuice, co říká rozum, co říká žaludek…) Žádné pocity nejsou pro nic za nic. 

Mysl může být zmatená, srdce může být zmatené, ale břicho neoklamete.
Aboridžinské úsloví

Když nás před zkouškou, pohovorem, konferencí, randem apod. začne například zlobit žaludek, není to zlé. Není to nic, zač bychom se měli na sebe zlobit ani něco, co by bylo součástí naší duše (duše přeci žaludek ani nemá). Jde pouze o nějaký externí vliv, na který my reagujeme.

A proč reagujeme zrovna takto? Protože nás chce žaludek na něco upozornit… Může nám tím pozlobením říkat: „Uklidni se, zdraví máš jen jedno.“ Nebo: „Je ti zle, protože ti na tom příliš záleží, dáváš velkou váhu tomu, co se stane venku – nezapomínej vnímat to, co se děje uvnitř.“ Samozřejmě také může jen říkat: „A co oběd? Nezapomněl jsi na mě v tom spěchu?“ Ale může jít taktéž o znamení, kterým nás tělo upozorňuje, že se děje něco, z čeho nám není dobře.

To platí především v situacích, kdy nehraje velkou roli stres, nýbrž intuice. (Když nám je z rande s osobou, kterou již známe, s kterou již randíme – nejde o první schůzku/nový začátek, kde stres či nervozita může být – fyzicky špatně, je potřeba něco vyřešit či prohlédnout lži apod.)

Tím, že to „špatné“ přijmeme (jako hosta, rádce, učitele, nápovědu, znamení) a zároveň se s tím nespojíme, neboť neztratíme sami sebe – oddělíme se od „špatného“, nepřestáváme problémy řešit, ba naopak! Správným uchopením se dostáváme do pozice, ve které můžeme něco skutečně vyřešit. „To mi vadí, to mi nahání strach…“ (místo obecného: „Jsem nespokojen, jsem vystrašen.“) se koncentrujeme na spouštěč, na jádro věci (co je “to”, proč, jak, kdy).

Nejde o to, co se děje venku…

Mnohé externí vlivy nemáme v kompetenci. Z toho důvodu není o nás, co se děje venku, jak se on/ona k nám zachová, ale jak se zachováme my. O nás nevypovídá tolik to, co se nám přihodí, ale to, jak na to zareagujeme.

„Nemůžeme si vybrat, kolika let se dožijeme, ale můžeme si sami zvolit, kolik života našim létům dokážeme dát.

Nemůžeme ovlivnit krásu naší tváře, ale můžeme ovlivnit její výraz. Nemáme kontrolu nad těžkými okamžiky života, ale můžeme si je ulehčit.

Nemůžeme ovlivnit negativní atmosféru celého světa, ale můžeme ovlivnit atmosféru, která panuje v naší mysli.

Často se snažíme ovlivňovat věci, se kterými nemůžeme nic dělat. Příliš málo se snažíme ovlivňovat to, co je v našich silách…. naše postoje.“

John C. Maxwell