Prozření aneb sundejme růžové brýle i klapky z očí

0
3914

Když uvěříme charakteru člověka na základě jeho slibů, nikoli jeho činů, budeme žít v omylu, nevědomí, neúplnosti, stejně jako když uvěříme tomu, co vidíme přes růžové brýle.


Člověk je tvor zvídavý. Už jako miminko se rozkoukává kolem s velkým zájmem. Ačkoli nemá rentgenový zrak, hledí na věci často velmi dlouho, jako by se snažilo poznat nejen povrch, ale i jádro. Jak se k tomu přidají ruce, začíná být z okukování poznávání. Nejen díky dalšímu smyslu, ale kvůli možnosti otočit objekt a prohlédnout si ho z jiné strany, z jiné perspektivy. Kdybychom se spokojili s jedním úhlem pohledu, mnoho z nás by mělo za to, že kostka má jen jednu stranu, nebo že na každé jsou jenom samé šestky.
V dospělosti máme tendence lenivět, dívat se na věci a situace letmo, z jedné (naší) strany a také tendence myslet si, že poznání (již) nepotřebujeme. Všechno už víme, známe, máme vždy pravdu, popřípadě ji má ten, komu věříme – uklidňujeme se často, neboť se neradi mýlíme v sobě či v tom, komu věříme. To, co nám radí instinkt a k čemu nás vykrystalizoval náš vývoj, zakrýváme růžovými brýlemi. Raději ztrácíme rozum než pohodlí. Co ale nastane, když se opět navrátíme k sobě samým? K tomu zvídavému tvoru, který se nespokojí jen s tím, že vidí jednu stranou kostky…

„Myslím, že není osudovějšího prozření,
než když si poprvé uvědomíme svou nevědomost.“

Miloň Čepelka

Díváme-li se na svět přes filtr, nemůžeme vidět jeho reálnou podobu. Stejně tak, hledíme-li tunelově – s klapkami na očích. Dává-li nám někdo klapky, je zřejmé, že nás chce jen pro své sobecké účely. Jezdec na koni také pouze chce, aby jej vezl, kam on žádá. Nerozptyloval se klisnou za plotem, neposkakoval po vedlejším zeleném paloučku, nevzal mrkev od babičky stojící opodál… Hledí jenom na ten kus cesty, kam ho jezdec směřuje. I kdyby vedle šel mamut v růžovém trikotu, nevidí ho. Zapře-li ho pán, uvěří mu (přeci jde o krmiče – že by se uživil i bez něj – a možná i lépe, neví, slepě mu důvěřuje). Jenže je velkou chybou domnívat se, že není nic než ta cesta, po které jedou. Mohou jet po kamenné cestě, ale svět nemusí být kamenný. Dokonce ani ta cesta nemusí být kamenná, pouze ten kousek, který je mu dán/dopřán na dohled. Při omezením vnímání lze snadno někoho obelstít – kdo nic neví, nic si sám nezjistí, moc nedumá, uvěří všemu.

„Nikdo není tak slepý, jako ten, který odmítá otevřít oči.“ 
William Seward Burroughs

Prozření si jako proces nejlépe představíme, zakryjeme-li papírem obraz. Do papíru (nikoli do obrazu) vystřihněme libovolný tvar o velkosti 1 cm. Co uvidíme? Pokud máme obraz zakrytý papírem, ve kterém je pouze 1 cm otvor, vidíme jen část obrazu. Například modro. Ihned získáme domněnku, že i zbytek obrazu je modro – jde zřejmě o malbu nebe. Zkusme vystřihnout další kus papíru/clony… Co vidíme? Zřejmě kus dřevěné stěny. Máme za to, že se jedná o malbu chatky, nad niž kraluje krásná obloha – pěkný, klidný, až idealistický umělecký kousek. Co ale, když budeme postupovat dál a dál? Můžeme dojít k poznání, že modro není nebe, ale moře a střecha neznačí dům, nýbrž kus z vraku lodi, který má lochneska v tlamě. Při odkrytí posledního kousku zjistíme, že lochneska nerozcupovala loď z vlastní vůle, protože za jejím krkem sedí panáček, jenž s trojzubcem přikazuje… A nelze jej opominout, zapomenout. Detaily tvoří celek. Nepřekrývat, nevsugerovávat si lidské ego povznášející lež, která by jen prodloužila dobu trápení, iluze.

Když potlačujeme svou intuici a zavíráme před realitou oči,
ochuzujeme o něco pravé a opravdové jen sami sebe.

Smíříme-li se s horším, nedosáhneme lepšího.

Co pro prozření/sundání klapek či růžových brýlí dělat?
  • Akceptovat realitu, neignorovat fakta.
  • Povyprávět o své situaci důvěryhodné, moudré osobě (nejlepšímu příteli, babičce…) poprosit o názor, radu, jiný úhel pohledu. (Již při vyprávění, jak sami sebe slyšíme, sumírujeme vzpomínky, ucelujeme, nahlížíme na věc jinak…)
  • Stále být zvídaví. Zjišťovat, poznávat, neusnout na vavřínech.
  • Nedůvěřovat tomu, koho děsí naše zvědavost (jelikož chce zřejmě něco skrývat).
  • Mít odvahu nejen vidět pravdu, ale i žít v pravdě. Upřednostnit pravdu před lží, byť by byla sebekrásnější.
  • Zbavit se okovů pohodlnosti a rádoby bezstarostnosti, nebýt ovládaným či otrokem – nebýt za závislého, být svým vlastním pánem.
  • Nést za své kroky a vědomí zodpovědnost – nebýt za slepého.
  • Cítit hrdost za své poznání a aplikovat/implementovat ho ve svém životě.
Čtěte také:
Nedělej ukvapená rozhodnutí aneb krajinu ve tmě neprohlédneš
Umění vidět za roh aneb ve všem hledej smysl