Oběť a viník: Role oběti – Co to je a jak se z ní vymanit?

1
101

Oběť se dobrovolně, nebo nedobrovolně ode-vzdává, aby byla z/ničena. Tím devastuje sebe, avšak vybouchne-li, může ničit i druhé, například v rámci pomsty, jakési kompenzace či vstřebaného a zažitého „zla“. Být obětí člověka uvrtává do deprese, ničí jeho morální rámec a vizi světa, podkopává sebedůvěru, vlastní rozum, intuici, cit. V malé míře jde o přirozenou roli, kterou v sobě má každý, kdo věci prožívá, zkoumá a vyhodnocuje. Jakmile však míra obětování vzroste na nekomfortní úroveň, je nutné situaci řešit, aby nebyla narušena duševní pohoda člověka a jeho nitro.

 

Oběť jako časovaná bomba sobě i okolí

Když si člověk uvědomí, že je v roli oběti, první reakcí bývá výbuch, (mnohdy nepřiměřený) protiútok (někdy proti sobě sama). Kdo se vymaňuje z této role, uchyluje se proto velmi často k agresivitě, afektu. Potlačené emoce, někdy i celé měsíce, roky, kdy fungoval jen žal, sebeobviňování, zaslepenost, vybuchují. Uvízl-li v této roli dlouhodobě – nenávratně, může se jeho chování změnit v pomstychtivé. Nachází-li se však ještě ve fázi změnitelné, snaží se svou situaci napravit, učí se stát sám za sebou. Nejprve realitu ignoruje (může nastat apatie), poté zkresluje (ku svému prospěchu, aby realita nebyla „až tak“ špatná), zbrojí proti všemu a všem, kdo ohrožuje jeho komfortní zónu, vizi, „ideál“ (střetává se jeho iluze s fakty), nakonec – poslechne-li intuici + rozum, realitu skutečně vidí a přijímá, čímž probouzí svůj potenciál pro změnu: odchod z role, pryč od trýznivého.

Oběť staví druhého do role padoucha (nebo padouch naopak vmanipuluje druhého do role oběti), ten se tak začne i chovat. V takovém stavu mu nebude dobře, což povede k vzrůstající agresivitě a negaci nejdříve u padoucha, poté u oběti. Mnohé oběti raději setrvávají ve špatném, neboť tuto situaci znají (cítí jakousi jistotu, zázemí), než aby se ze špatného vymanily.

Dokud se oběť nezmění, je ona i situace neléčitelná. Člověk musí vyjít z role oběti, aby převzal odpovědnost sám za sebe a mohl sám sebe změnit, vylepšit svůj život – tím i lidi v něm: opustit nevhodné, najít/příjmout vhodné…

Tyrani/pachatelé/iniciátoři se nemění, zpravidla snadno nepřijímají (mnohdy ani nevnímají) zodpovědnost, přehazují ji, zkreslují fakta, aby dosáhli svého, vytěžili ze situace nejvíce.

Nelze čekat, až se změní ten druhý.

Oběť by měla převzít zodpovědnost sama za sebe, zároveň se neobviňovat z chyb druhých nebo situací, které pravděpodobně více/lépe ovlivnit nemohla nebo je zvládla nejlépe, jak v danou chvíli svedla (jednala-li v souladu s intuicí, srdcem, slušně, pokud možno i racionálně – v souladu se svým lepším Já).

Činy druhých nejsou v naší kompetenci, jen naše reakce

Zasáhne-li nás blesk, jsme oběti (jakým druhem záleží na tom, zda jsme to žádali, riskovali, byli nerozvážní, nebo zda šlo o nefér náhodu). Chceme-li situaci vyřešit (zhojit se), nezměníme blesk, nezměníme ani to, co se stalo, ale můžeme změnit to, jak to prožíváme, jak se k situaci stavíme a jak sami sebe vnímáme. Když budeme sami sebe vnímat jako cennou bytost (s dobrými úmysly), kterou je nutno na světě mít, hýčkat a chránit před újmou, minimalizujeme pro příště šance blesku do nás uhodit.

Běžná definice oběti:

  • Vše sází na jednu kartu. Staví své štěstí na přítomnosti druhého či vlastnictví něčeho.
  • Dává víc, než dostává zpět.
  • Obviňuje se, popřípadě přesměrovává vinu jinam (na posly, kolemjdoucí, druhé oběti, okolí, vesmír, Boha, jen ne na skutečného viníka/problém).
  • Točí se v kruhu, není svobodná, volná.
  • Odmítá změnu – má z ní strach.
  • Zrazuje sebe sama (mizí ideály, sny, snižuje nároky, zrazuje své lepší Já).
  • Nevidí skutečné řešení – nepřipouští si, že to může změnit, odejít, podceňuje se (postupně i okolí).
  • „Omlouvá“ chyby svou degradací, despektem („Nojó, jsem blbka/blbec, naivní…“), čímž se zároveň obviňuje – tím problém potlačuje, schovává, překrývá.
  • Nerozvíjí se duchovně, spíše klesá. Rostou zlozvyky, slabosti, zlost, krutost…
  • Přestává vidět dobro ve skutečně dobrých lidech, světu. Stává se podezíravá k okolí (k viníkovi má klapky na očích + výmluvy a omluvy)
  • Má filtr, přes který nevidí skutečnost – odmítá realitu
  • Cítí křivdu (na kterou může mít právo), avšak necítí vděčnost (za ponaučení, příležitost odejít, pomoc okolí, rady…)

„Nevinní umírají a zloduchové slaví úspěch.
Předstírají vznešenost, zchytrale však překrucují pravdu
a lidé ztrácejí rozum, klaní se před nimi a přijímají všechny druhy otroctví.“
Dean Ray Koontz

Nelze být psychicky obětí, pokud to nedovolíme

Můžeme být zranění, cítit se chvíli i jako oběť (bylo-li nám ublíženo). Nemůžeme za to, když nás někdo např. nečekaně postřelí. Můžeme být v právu (někdo nás zranil, podvedl, ublížil), ale také se z toho můžeme dostat. Dokonce si můžeme vybudovat bariéru (ve formě odpuštění + distancu od špatného), která nás bude chránit. Podobně jako neprůstřelná vesta před střelbou – můžeme být i tak zraněni, např. postřeleni do nohy, ale přežijeme. Nesložíme se tak, aby nás dotyčný mohl zničit, nebo postavit do role, kdy prosíme a uděláme pro něj vše, jen abychom se „zachránili“. Zachráníme se sami, protože nepotřebujeme „zachraňovat“ od někoho, kdo nás úmyslně zranil.

Přál jsem si nebýt ničí nepřítel,
ale když mě tak někdo vnímal,
odmítl jsem být jeho oběť.“
Jan Tříska  

Co je potřeba pro vymanění se z role oběti?

  • Odvaha – v první řadě odvaha vyhledat všechna potřebná fakta.
  • Uvědomit si, že každý si o sobě myslí, že je lepší a citlivější než ten druhý, tudíž chápat*.
  • Nesoudit. Nelze být v roli oběti, soudce a kata zároveň a jednat správně. Nemstít se, netrestat. Pouze karma/osud/příroda/život (v dobrém systému i soudce) má perspektivu a prostředky k určení, kdo si co zasloužil nebo zasluhuje.
  • Postavit se i fyzicky tak, jak lze ustát situaci: narovnat se, chodila mít pevně na zemi.
  • Neodmítat své prožívání. Přiznat si a prožít svou zranitelnost, problém, smutek… všechny své emoce a realitu. Klidně plakat, rozčilovat se… (avšak nezaseknout se v tom).

„Co odmítáte, to přetrvává.“
Autor neznámý

  • Vybalancovat smutky, chmury, neštěstí a těžkosti svým duševním zdravím (resp. prací na svém lepším Já + rozmazlovat se).
  • Uvědomit si, že existuje řešení. Když se k nám někdo úmyslně zle zachová, můžeme odejít. Jsme přeci svobodné bytosti, nezávislé, přemýšlivé, dokonalé samy o sobě.
  • Netrápit se cizími hříchy – prohřešky jdou na konto hříšníka, ne na naše.
  • Od dobrého člověka rána nepadne. Ubližuje ten, kdo má vlastní trápení a bezcitnost k druhým. Hodný člověk (vědomě) neublíží, ani když má příležitost. Zlý naopak ublíží, i když příležitost nemá, neboť si ji vykonstruuje. 
  • „Neodpouštět“ neodpustitelné ani opakované. (Vnitřně ano viz článek zde.)
  • Odolat tlaku, jít vlastním směrem.
  • Přijímat věci takové, jaké jsou a hledat na nich vždy něco dobrého, poučení, cestku k tomu být lepší. Nápomocná bývá kupříkladu myšlenka: „Chápu, situace odpovídá tomu, jaký/á je. Bolí mě to, ale on/a dělá to, co umí. Mně se to nelíbí, nechci být v roli oběti. Děkuji za poznání, ale jdu od toho.“ – a oběť přestává být obětí.

„Láska se nerodí z objetí, ale z obětí.“
Patricie Holečková

Úvaha závěrem: Zasloužila si to oběť?

V souvislosti s rolí oběti se objevuje tato otázka velice často. Dobře tuto problematiku ukazuje příběh lékaře, který jel na bojiště ošetřovat zraněné vojáky. Měl diplom, byl proškolen a vycvičen v oblasti medicíny i v oblasti boje. Ošetřoval jak vlastní, tak cizí vojáky. Když ošetřoval několikátého zraněného nepřítele, zjistil, že má bombu. Než stačil utéci, byl atentátníkem velice těžce zraněn.
Byl naivní, neměl do války vůbec jezdit.
Ošetřovat nepřítele, to je nápad… S tím měl počítat.
Chtěl válku, tady to má. Války jsou hloupý masakr.
Kdo by se nebál pátrat, pochopit a procítit to, zjistil by, že tento lékař jel do války životy zachraňovat, měl naděj, že v nemocničním prostředí se boje konat nebudou a dělal maximum pro záchranu všech okolo. Kdyby to nedělal, vyhaslo by více životů, jelikož by bylo min. o jednoho lékaře (s jeho jedinečnými schopnostmi) méně. Byl řádně proškolen, udržoval bezpečí, jak jen tehdejší podmínky dovolovaly…
Kdyby s ním lidé soucítili – byli empatičtí a tyto fakta přijali, prožívali by to s ním a ani jedna z výše zmíněných frází by je nenapadla. Raději se však emocionálně vzdalují výše zmíněnými výroky, které obviňují jeho samotného (za válku, kterou nezpůsobil, za přemýšlení atentátníka, které nemohl ovlivnit…), čímž je pro ně situace „vyřešena“.
Třešničkou je, že onen lékař po svém vyléčení opět léčil a pomáhal (stále bez ohledu na národnost). Opatrněji (totožného atentátníka by si již jen tak na lůžko nezval), ale stále s láskou a respektem k lidským životům.

To, co přejeme druhým lidem, vypovídá více o nás než o nich.

1 komentář

  1. Iva píše, asi o největším problému dnešním doby s nadhledem a s elegancí. Tady je kmen toho, proč se dnes rozpadá tolik manželství a vůbec vztahů. Kořen problému je jinde. Děkuji za článek. ?

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here