Jak si udělat pořádek v životě? Představte si váš život jako film…

0
6420

Když si život přestavíme jako film a sebe jako tvůrce, do hlavních rolí obsazujeme naši rodinu, přátelé, partnera, práci, koníčky… Je to ono? Čím to, že i při nejpestřejším scénáři za čas propadáme nudě, nespokojenosti, stereotypu? Kde chybujeme, když ani nejlepší herecké osazenstvo nenaplňuje naše srdce tak, jak bychom si přáli? Na co zapomínáme? Jak získat ten správný náhled a směr?

Co je společným jmenovatelem všech našich příběhů a lidí kolem nás?
Co je společné pro náš smutek i štěstí? Kdo má skutečně hlavní roli?

Jsme to MY.  Nejsme jenom tvůrci, jsme hlavní postavou. Můžeme se třeba před plátnem skrývat, ale náš film/život je o nás. Vše se děje pro naše pochopení, zábavu, poučení, růst, štěstí… Stejně jako v teorii nekonečného vesmíru:
– Víš, kde leží střed vesmíru?
– Přesně TADY. Až Tě někdo nařkne z toho, že si o sobě myslíš, že jsi středem vesmíru… Nevyvracej to jemu, ani sobě. Z pohledu teoretické fyziky skutečně jsi středem vesmíru!

„Každý člověk na Zemi, bez ohledu na to, co dělá, hraje vždycky hlavní roli v Historii světa. A obvykle o tom neví.“
Paulo Coelho

Přitahujeme jen své kopie s našimi (skrytými) vadami?

Do filmu můžeme všechny postavy vybrat sami, nicméně neovlivníme, jak se zachovají, jak roli uchopí. Dokonce, i když mají dokonalý scénář, nelze zaručit, že podají výkon podle našich představ – vždy do toho totiž dají kus svých pohnutek, espritu. Zákon přitažlivosti funguje občas, ne vždy. Svět je pln různých vlivů, energií a my (jakkoli sebevědomí, silní, oduševnělí) nemůžeme řídit vše, dokonce ani vše v našem okolí. Můžeme lidi na stejné vlně přitáhnout, ale stejně tak můžeme narazit na naprosto odlišné nátury, které nám (přinejlepším) jen rozšíří obzory. Druhé soudíme podle sebe, vidíme vlastní optikou, proto se nám do jisté míry zdá, že jsou naším zrcadlem (hledáme podobnosti). Trénujeme, ověřujeme svou identitu na různých výzvách, i na nepasujících osobnostech.

Zachovejme klid, pokud potkáme nebo se sblížíme s někým nelogicky nepasujícím – náš film je o nás, ale všechny postavy v něm nezastupujeme ani se nekopírujeme (pak bychom matematicky museli být všichni stejní což, uznejme, by byla nuda). Odložme ega, podle naši představ musíme být jen MY. Přijměme zodpovědnost sami za sebe, (jen) za své činy a jejich dopady (jsou-li v naši kompetenci/zodpovědnosti).

Jací jsou druzí, to není o mně.
O mně vypovídá to, jak na ně zareaguji.

Co dělá hlavní postavu charakterní?

Hodnoty, které jsou vrozené spolu s těmi, které se tvoří postupem let, ale především ty, které dokáží odolat vnějším negativním vlivům + vytrvalost. Hodnoty souvisejí se svědomím, které značně identifikují jedince. Další podstatný faktor představuje temperament. Způsob, jakým život prožíváme. Vnitřně stabilní autenticita, jakkoli pestrá a zvláštní, jako poznávací znamení funguje nejlépe.  Stejně jako tváře: lidé si podle výzkumů nepamatují ty nejhezčí, tedy typově nejdokonalejší, ani ty nejprostší nebo proměnlivé, ale ty nejzajímavější. Též charakter proto zaujme ne ten, s kterým nemáme žádný problém* a je podle našich představ (časem zapadá v šumu), nýbrž ten zajímavý, jedinečný, často obtížný, zvláštní, který vyvolává emoce, energii… Pobízí (vědomě/nevědomě) k neuvěřitelným posunům, vývoji, vykřesává z nás to nejlepší.

„Říká se, že filmy by měly být víc podobné životu – já si však myslím, že život by se měl víc podobat filmu.“
Myrna Loy

Pohled za oponu – jsme upřímní = praví?

Při sledování filmu se často s hlavním hrdinou sžijeme. Jsme si blízcí/známí, poněvadž je k nám otevřený. Cítíme s ním, chápeme většinu jeho pohnutek. Pokud ne, vysvětlí nám je a vše pochopíme dodatečně. Stejně tak ve svých životech musíme být (i sami k sobě) upřímní. My sami nejlépe víme (netrpíme-li specifickou nemocí či defektem), co jsme udělali, co děláme, co chystáme (u)dělat. Tím se stáváme blízcí sami sobě, následně rodině, přátelům, partnerovi… Pouze pravda vybuduje pravdivý příběh.

„Je snadné konat hrdinské činy, když jsi hrdina.
Dokaž to, když jsi zbabělec!“

Gabriel Laub

Chceme-li natočit dobrý film a žít dobrý život, musíme podat svůj nejlepší výkon, i když nás to bude stát mnoho sil. Avšak oproti filmu musíme v životě ukazovat to nejlepší z nás po dobu delší než filmové standardní 2 hodiny. Chceme-li mít na kontě například 100 dobrých let, musíte makat 90 let. Prvních plus posledních 5 let nám každý odpustí, ale mezitím to závisí  jen na nás, na našem charakteru.

„Film je jediný byznys, kde se můžete postavit před sebe a aplaudovat si.“
Will Rogerts

Stálo to za to?

Dobrý film si přehráváme znovu. Dobrý život si promítáme (i po letech) v paměti. Své příběhy sdílíme s blízkými, spolutvůrce našich vzpomínek máme v srdci na čestných místech a nemáme obavy ani tehdy, pokud by se ověřila teorie, že před smrtí se nám opět promítne vše, kompletně i s detaily a že se k nám vrátí i všechny emoce, které jsme způsobili druhým – pocítíme své dílo na vlastní kůži. Nemáme obavy ze zúčtování ani karmy (přijít na kloub průtokovému ohřívači vody může být důležité, avšak zde jde o karmu jakožto o etický zákon.)

Čtěte také:
Karma není trest ani odměna, ale odezva!
Sebereflexe z etického úhlu pohledu