5 milníků sebereflexe z etického úhlu pohledu

Být si vědom sám sebe, svých činů, jejich následků, brát ohled na druhé, uvědomovat si, co jsem „JÁ“ – za co můžu, co jsou „ONI“ – co je jejich „boj“, ale nejednat s cizími s menším citem než k sobě sama… Sebereflexe, zejména z pohledu etického, je velmi náročnou disciplínou, která si žádá celoživotní práci, rozvoj, ale svědomitě uchopena přináší duševní mír i pozitivní energii do okolí.

Na začátku se schováváme, pak vycházíme na světlo

Každý známe ten pocit, kdy se chceme schovat před vlastním pochybením. Když jde o malý přestupek, nejde o (až tak!) velký problém.
„Proč jsi rozbil bábovičku?“
„Protože mě k tomu sestřička donutila/ona taky rozbila bábovičku.“

Ulehčení svědomí, přesměrování chyby na někoho jiného, popřípadě aspoň její rozptýlení mezi více členy představuje berličku, která pomáhá přejít z: „Já nic, to ON/A!“ na budoucí uvědomělé: „Mohl/a jsem to vyřešit lépe. Je to moje vina, já to způsobil/a. Musím to napravit.“ Zodpovědnost za vlastní činy bývá považována za jeden z hlavních znaků zralosti, avšak i mnozí dospělí k ní (zatím) nedošli. Nejvíce viditelné to bývá v práci: „Zase mi naložili tolik práce, kvůli nim tu musím být přesčas, pak už na nic nemám energii a mám špatnou náladu.“ se říká snadněji než zamyšlení: „Co když to takhle nezvládám? Možná bych měl/a být rychlejší, méně chybovat, nebo se ozvat a domluvit se na splnitelné náplni práce.“

„Kdo z hrdosti nepřizná vlastní chyby, nemá hrdost.“
Charles Dickens

Mějme se na pozoru před těmi, kteří hlásají: „Není to moje vina!“

Podobně jako u lhaní  (Jak poznat lež?) zde bývá několik obecných znaků, díky nimž můžeme zjistit, že dotyčný se před sebereflexí, tedy před připuštěním a uvědoměním sebe sama a svých činů, schovává víc, než je vhodné. Projevuje se známým: „Já za nic nemůžu! Není to moje vina. Ale tohle jsem nezavinil/a! To ON/A!“ Čisté svědomí nemá potřebu takto argumentovat. Nedostatek či absence etické/morální sebereflexe ohrožuje vzájemnou důvěru, vztah k sobě i k druhým, emoce své i druhých, proto je dobré umět zpozornět a pátrat, když se nás snaží někdo oklamat. Podobně s: „Měj nějakou sebereflexi, přiznej si své nedostatky/chyby“ – takové prohlášení (zejména častější) v překladu nepatří oslovenému, ale tomu, kdo jej vyslovil.

Než něco učiníme, přemýšlíme o tom (krátce, dlouze), vyhodnotíme alternativy a rozhodneme pro tu nejvhodnější cestu. Za tento proces každý z nás nese odpovědnost. Z pohledu sebe sama – co mi mé jednání přinese i z pohledu blízkých/okolí – co tím přinesu druhým. Vždy musíme mít na mysli, co naše jednání způsobí.

„Věčné hledání cizích chyb je jednou z největších chyb vlastních.“
Elbert Hubbard

Sebevědomí versus ego

Při zpytování svědomí, svých činů a rozhodnutí, probíhá boj mezi zdravým sebevědomím a egem. Součástí zdravého sebevědomí je též připuštění svých chyb/nedostatků, zato ego rádo své prohřešky přehlíží. Zdravá sebekritika nás posouvá kupředu, bez vědomí vlastní viny nejsme schopni chybu/prohřešek napravit nebo mu příště předejít. Nebojme se proto ani v těžkých situacích dát přednost citu, vědomí před pohodlností a zázemím ega, které jako obranu používá často zraňování druhých.

„Každý někdy udělá chybu, ale je důležité si ji přiznat, ne z ní vinit okolí.“
Lee Iacocca

Já, nebo oni?

Zdravé vědomí by mělo rozlišovat, co dělám a ovlivňuji „já“ a co neovlivňuji, co činí okolí/oni. Nápomocná může být otázka: Kdybych se zachoval/a jinak, byl by jiný výsledek? Pokud ano, je to v MÉ moci, pokud ne – mohl/a bych stát na hlavě a zpívat jako pěnkava, ale stejně by se věci udály – není to v MÉ moci. Činil/a jsem nejlépe, jak jsem mohl/a? Jsem na sebe pyšný/á? Na většině akcí se podílíme společně, avšak není potřeba si sypat popel na hlavu za cizí jednání, za cizí chyby, pokud jsme udělali naše maximum, jednali dobře, se srdcem na dlani, abychom sobě, nám nebo dokonce druhému prospěli, pomohli. Jde o nevyrovnaný vztah (pracovní, partnerský, přátelský…), když jeden udělá např. 35 špatných věcí a druhý pochybí jenom tím, že (to)mu dal šanci, měl naději. V takovém případě si nepřipouštějme 50%, ale jen zlomek za nešťastnou volbu.

„Pamatuj, že ten, kdo skutečně činil pokání,
není nikdy se svým pokáním spokojen.“

Charles Spurgeon

Sebereflexe neobviňuje druhé

Ani v případě, že my jsme nevinní, není potřeba viníka hledat v druhém, přehazovat špínu jinam. Našim úkolem není soudit druhé za to, jak jednají – je to pouze jejich cesta, jejich život. Ten, kdo urputně hledá „na koho to hodit“ dokazuje, že onu špínu drží ve svých vlastních rukách a neumí si s ní poradit. Vyrovnaní, uvědomělí lidé řeší problémy a komplikované situace (v rámci možností) v klidu, otevřeně, upřímně, přesto mile s citem vůči druhému i vůči sobě. Neznamená to při křivdě mlčet, ale projevit se tak, jako bychom nesoudili/neodsoudili, ale léčili = předběžná diagnóza, rizika pro „pacienta“, rizika nákazy (nás, okolí) plus návrhy léčby. (Přehazování negativní energie, Nevyčítejme chyby, které nejsou chybami)

Čím víc člověk popírá svůj vlastní hřích, tím víc chyb nachází na druhých.
Fulton Sheen


 

Tags: , , , , , , , , , ,

O autorovi: Iva Preislerová

 

 

Další články v kategorii Myšlení

 

Buď první a přidej komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

 

 

 
 

Přihlašte se k newsletteru


poskytuje MailChimp!
 
 
 

Už také na Instagramu!

 
 

Doporučujeme