Uklidňujeme se frázemi: „Co bolí, to sílí, trpět je nutné pro růst duše, násilí pro výchovu…” abychom pro utrpení našli důvod, jakousi omluvu. Co když je ale většina utrpení zbytečná? Co když trpíme nikoli pro větší dobro, ale jednoduše proto, že to -zatím- nezvládneme lépe? Měli bychom hledat útěchu v tom, proč trpíme či proč způsobujeme utrpení a jak “je to správné/nutné”, nebo bychom měli hledat lepší způsob?
„Jsme hrdi na to, jak statečně snášíme rány osudu a zatím je to jen nedostatek odvahy vzepřít se jim.“
François de la Rochefoucauld
Nabádání, aby lidé snášeli zlé časy, bolest, hlad, žal apod. bez vzdoru, aby nevyvíjeli iniciativu, kreativitu, odvahu, hrdinství a ambice mít se líp (tedy například i odpor k nefunkčnímu/nevyhovujícímu), aby byli lépe ovladatelní a vděční za to, co se jim „dá“, to bylo v kurzu hlavně v dřívějších dobách, kdy tímto stylem „autorita“ (v té době často církev nebo politika) udržovala lidi v klidu a poslušnosti.
Když bylo potřeba tento systém upgradovat, povýšil k nabádání, aby byli lidé dokonce za utrpení, žal, zlé časy apod. rádi. Zejména pod záštitou budoucí odměny, pozice v nebi, lepší reinkarnace… Vznikl tak systém, ve kterém se vždy našel důvod pro povýšenost a zlo těch, kteří si to mohli dovolit. Těch, kteří měli pozici, štěstí a narodili se „vhodně“. Kralovalo přesvědčení, že je normální bít zvířata, děti, ženy, etnicky odlišné, chudší, staré, postižené… nebo se nad ně povyšovat, týrat psychicky. Mocní se stávali mocnějšími, zlí více zlí a ostatní (většinou) poslušně trpěli.
Dříve by těžko obstálo, kdyby se narovinu řeklo: „Ti, již činí/nabádají k tyranii, mají psychické problémy nebo výchovnou či vývojovou deformaci, kterou přiživují a berou za normální, poněvadž jsou shodou náhod v pozici, kdy jim to prochází. Se zdravým přirozeným řádem, láskou, moudrostí nebo morálkou to nemá společného nic.”
Čtěte také: Jeden člověk má moc nad vaším životem. Víte, kdo to je?
S vývojem (+ s opuštěním od dodržování rodové linie, která způsobovala mnohá postižení, s vyléčením mnohých nemocí, s lepší životosprávou, čistotou…) lidé začali zjišťovat, jak je štěstí, láska, pokora, empatie a rovnocennost dobrá pro jedince i společnost, čímž se prostor pro utrpení o něco zmenšil, avšak pravděpodobně stále ne dostatečně. Stále relativně velké množství lidí žije v domnění, že utrpení (druhých nebo vlastní, aby se něčeho dosáhlo, pro „odměnu“) je dobré a nutně ho snášet či šířit dál.
„Jsem proti násilí, protože i když se zdá, že je pro dobrou věc, ta dobrá věc je pouze přechodná, ale zlo, které zplodí, je trvalé.“
Mahátma Gándhí
Začátkem roku 2019 zveřejnila iprima.cz na své stránce, následně na facebookovské stránce (lajk.cz), článek o tom, že vědci zjistili, že děti, které jsou fyzicky trestány, mají v dospělosti větší sklony k násilí.
„Ve studii University of Texas Medical Branch bylo zkoumáno asi 800 dospělých a zjistilo se, že většina dospělých, kteří se v sociálních vztazích chovají agresivně, byli trestáni svými rodiči. Studie zjistila, že fyzické trestání je učí, že násilí je jediný způsob, jak vyřešit konflikt. Navíc se zjistilo, že čím více fyzických trestů, tím více jsou děti vzdorovité.“
iprima.cz
Toto téma zaujalo mnoho lidí, kteří se k němu vyjádřili. Většinou ti, již byli v dětství biti, obhajovali fyzické tresty tím, že je to negativně nepoznamenalo. Že je to přirozené, ba dokonce vhodné dítě „výchovně“ uhodit, že oni sami byli biti, bijí své děti a jsou tedy živým důkazem, že z takových lidí nejsou násilníci a vědci nevědí, o čem mluví a rádi by ony vědce propleskli. (Pro zachování jisté anonymity diskutujících se nejedná o přímé citace.)
Ti, kteří byli biti, hlásají, že je to nijak negativně nepoznamenalo, že je to v pořádku, že oni násilní nejsou, že bít děti je normální, že to také tak dělají (popř. až se stanou rodiči, tak to tak dělat budou).
– Slyšel jsem, že máš skony k agresivitě. Není to pravda, že ne?
– Si piš, že ne! Až se mi dostane do rukou ten, kdo to říká, tak mu rozbiju ciferník a zkopu ho do kuličky!
(Vtip neznámého autora)
„Chválit a povzbuzovat dítě je stokrát účinnější než hrozit a trestat.“
Orison Swett Marden
Pokud bychom se na problematiku tyranie / násilí (fyzického, psychického) podívali z pohledu psychologie, zjistili bychom, že spokojený, zdravý člověk netýrá, netrestá, neškodí… a přesto nebo !právě proto! je dobrým rodičem, partnerem, přítelem, kamarádem, rodinou, kolegou, šéfem…
Než budete tvrdit, že něco „po dobrém“ nejde a uchylovat se k tomu „po zlém“, všimněte si nejdříve těch, kterým to „po dobrém“ šlo.
Mnohé studie dokazují, že lidé holdující násilí, trestu/trestání, utrpení (směrem od sebe či k sobě) mají v sobě nějaký “problém”. Teorii, že (zbytečně!) těžké dětství vytesá dokonalé, silné osobnosti v dospělosti, vyvrací též mnohé studie.
Chceme-li pro někoho jen to nejlepší, proč riskovat vystavováním zbytečnému stresu nebo nesmyslným trestům? Protože naše ego nebo zvyk usiluje o to, abychom to my sami měli jednodušší. Abychom byli více slyšet, aby bylo „po našem“ (bez práce, flexibility, snahy). Odpovídá to však skutečně stupni našeho vývoje? Přirozenost se nachází v tom, abychom žili po svém, abychom bránili sami sebe (+ blízké) v pudu sebezáchovy, lásky… Nikoli v tom, abychom silou měnili druhé podle vlastních představ.
Poraďme, nasměrujme, nabídněme pomoc, požádejme, učme, určeme své hranice a pravidla… Do života jiného tvora ale násilně nezasahujme – nemáme na to právo ani u slabších, chudších, mladších, starších, menších, sociálně níže postavených… ani u zvířat. Netýráme, pokud jsme pro rovnocennost, máme-li úctu ke všemu živému, pokoru, respekt.
„Rozumem, nikoli násilím máme vést lidi k pravdě.“
Denis Diderot
