Americká automobilová továrna na sny, díl druhý – konvenčněji leč stále s noblesou

0
1332

Davis Divan (1948)

Tříkolka Davis Divan vypadá možná při troše představivosti – tedy pomineme-li její lákavě strašidelný patvar – jako tuctové dobové kapesní autíčko pro študáky, nicméně to by jich v roce 1948 nesmělo existovat cosi pod dvacet kusů (dodnes mimochodem přežívá posledních pět mohykánů, které jen zázrakem neskončily na nějakém vrakovišti). Za zvláštní pozornost v případě Davisu Divan jistě stojí odnímatelná střecha, kterou vozítko před celými padesáti lety hrdě disponovalo. Poměrně zajímavé je, že bylo schopno uvézt až čtyři lidi nasardinkované vedle sebe. Vzhledem k populárnímu doutníkovitému tvaru bylo zároveň nesmírně aerodynamické. Velkohubý a ne tak docela legitimní majitel společnosti, Glenn Gordon Davis, se v určité fázi vývoje dokonce dušoval, že půjde o nejrychlejší klasický vůz na severoamerických silnicích, jenže z důvodu nemožnosti dokončit nadějně započatou práci kvůli jistým finančním únikům nikdy nedostál svému slovu. A kdyby jen to – spolu se ctihodným panem Davisem byly zavřeny i klíčové konstrukční dílny. Bylo tedy načase udělat tříkolce pápá…

Buick Le Sabre (1951)

Někdy též trochu podivně přezdívaný jako „pojízdná laboratoř na kolech“. Buick Le Sabre měl navíc to štěstí, že svižně opustil rýsovací prkna dnes již více než stoleté detroitské automobilky a většina zamýšlených inovací a fines tedy opravdu fungovala. Ať už šlo o detektor deště, automaticky se zatahující střechu a okýnka nebo mechanizovaný hever navržený tak, aby mohly píchnou gumu přezout i křehké paničky v dobových dvoumetrových kloboucích. Prototyp dlouhá léta po silnicích státu Michigan dennodenně proháněl šéfkonstruktér vozu, Harley J. Earl. Kolik paniček na takové žihadlo při údajně projetých 45.000 mílích ulovil, to už historie bohužel nedokládá. Inspirací pro zkonstruování takového kousku bylo Harleyovi mimochodem tryskové letadlo. Automobilka Buick rýžuje z prezence zvučného jména Le Sabre do dnešních dní – akorát už svými masově vyráběnými modely nikomu nevytírá zrakový orgán.

Mercury D528 (1955)

Malá ale drahá automobilka Mercury, spadající jako řada jiných pod Fordův moloch, zkusila zaujmout Ameriku s vozem obdařeným ne nějakým libozvučným názvem, nýbrž si vystačila se obyčejným sériovým číslem D528. Krom vytříbeného doutníkovitého designu, díky němuž by se za vlastnictví vozu žádný současný pracháč určitě nezastyděl, měl vůz jako historicky první k dispozici plně elektrizované zadní okno. Vyfotografovat se s tímto kaštanově hnědým krasavcem se obyčejnému dobrodruhovi již patrně nepodaří, i kdybyste se rozhodli si po Americe nohy ušoupat. Nanejvýš jej můžete postřehnout v nějakém tom dobovém filmu.

Packard Predictor (1956)

Zatímco Buick, Cadillac, Ford a podobná partaj v 50. letech pilně zbrojili ve své malé konstruktérské válce, luxusní a tak trochu snobská detroitská automobilka, Packard, právě pěla svou labutí píseň. Supermoderní Packard Predictor, zdařené dítko Billa Schmidta a Richarda Teagueho, možná chvíli předpovídal světlou budoucnost, ale pletl se. Predictor byl, stejně jako třeba Ford FX-Atmos , poprvé představen na Chicago Auto Show (1956). Výbavička vozidla byla natolik luxusní, že by ji některé masově vyráběné vozy z low segmentu měly problém dorovnat ještě teď. Není tedy nikterak překvapivé, že byl pyšnými konstruktéry často titulován jako „dream car“. Navíc nepadlo ani slovo o atomu a na to část americké populace moc dobře slyšela. Automobil byl zároveň poměrně výjimečný v tom, že mohl celkem jednoduše fungovat jako uzavřený vůz i kabriolet. Predictor měl přímo zásadní vliv na další konstruktérské psí kusy firmy, avšak záhuba úzce profilované firmy byla pro tento koráb již příliš blízko.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here