Soichiro Honda: Neskutečná síla nalezené vášně

Podobné fráze bývají často používány pro popis úspěchů a obdivuhodných schopností významných jednotlivců. Pravdivé jsou však pouze částečně. Pro úspěšného hokejistu jsou hodiny strávené na ledě asi tak namáhavé, jako pro excelentního řečníka čas před zrcadlem při nácviku vlastních vystoupení. Není to námaha v pravém slova smyslu a rozhodně to není něco, do čeho by se daní lidé museli přemlouvat a nutit. Spíše se musí nutit přestat. Maratónský závodník bude nešťastný, pokud bude moci běhat denně jen 10 km, ale pro jiného je to něco neuvěřitelně náročného. Dají se takové činnosti skutečně označit slovy „dřina“ nebo „tvrdá práce“? Pravděpodobně ano, ale pouze z pohledu lidí, kteří nechápou vlastní sílu a nadšení pro milovanou činnost.

Roku 1906 se v jedné japonské vesnici narodil chlapec, jehož jméno dnes nese jedna z největších firem na poli lehkého strojírenství. Jmenoval se Soichiro Honda a na první pohled rozhodně nebylo zřejmé, že později dokáže skutečně velké věci. V dětství byl často pokořován ve všech aktivitách, které se týkaly sportu. Měl od přírody o poznání menší a slabší postavu než jeho vrstevníci a byl tak ideálním obětním beránkem. Z toho se u něj vyvinul komplex méněcennosti, který však o to více podněcoval jeho ctižádost. Oproti ostatním chlapcům měl jen jednu jedinou výhodu. Byl už od útlého dětství naprosto fascinován veškerými technickými stroji a vynálezy. Našel věc, které chtěl ze své vnitřní touhy zasvětit život. Asi nejsilnějším okamžikem Soichirova dětství byla chvíle, kdy ze sousední farmy poprvé uslyšel zvuk motorového stroje na mlácení rýže. „Byla to moje první hudba.“

Jeho otec sdílel zájem svého syna, sám projevoval náklonnost k novým technologiím, které přicházely na přelomu století. Jednalo se o velice moudrého muže, který v malém synovi pěstoval nezdolný charakter, podporoval jeho ctižádost a rozvíjel odvahu, víru a vytrvalost. Ten později díky všem těmto vlastnostem nalezl potřebnou energii a odvahu pro překonání všech problémů. Když mu bylo patnáct let, našel novinový inzerát, hledající učně do automobilového servisu. Skvělá příležitost měla jediný háček. Práce byla v Tokiu. Otec nakonec svolil, Soichiro opustil školu a nastoupil u společnosti Hart Shokai. Příjezd do Tokia pro něj však byl obrovským zklamáním. Majitel servisu byl přesvědčen, že Soichiro je ještě příliš mladý, aby opravoval motor. Místo toho se musel starat o nejmladší dítě svého šéfa. Jak frustrující muselo být, když měl svou vysněnou práci doslova na dosah ruky, a přesto na ní nemohl dosáhnout. Cítil se velmi ponížen, ale větší potupa by bylo vrátit se po tak krátké době domů poražen, a proto se rozhodl trpělivě čekat na svou příležitost. A tak s šéfovým dítětem na zádech trávil všechen čas v servisu, sledoval provoz a nevynechal žádnou příležitost něčemu se přiučit. Později když oblékal své první montérky, cítil se být po všech stránkách připraven.

Ve třiceti letech podepsal svůj první patent. Hondu tehdy napadlo nahradit dřevěné paprsky kol kovovými, které lépe odolávaly nárazům. Tento zlepšovák se rychle proslavil a rozšířil po celém světě. V této době již také vedl vlastní pobočku autoservisu ve městě Hamamatsu, v mysli se mu však stále objevovala myšlenka odpoutat se od svého šéfa a založit si svůj vlastní provoz. Byl přesvědčen, že nalezne výrobek, který by na trhu našel dobré uplatnění. Když se však svěřil se svým nápadem, jeho společníci rozhodně nesdíleli toto nadšení. Přátelé za ním houfně přicházeli a přesvědčovali jej, aby se nepouštěl do žádného riskantního podniku a v poklidu rozvíjel svůj autoservis. Všechny vyslechl, ale udělal vlastní rozhodnutí a investoval vše, co měl, do továrny na výrobu pístních kroužků. Dlouho se mu však nedařilo najít správný postup výroby. Musel se tedy zapsat na univerzitu, kde získal informace nezbytné pro úspěch. Nestudoval kvůli nějakému titulu, ale kvůli vědomostem. Odtud pochází jeho známý výrok: „Vysokoškolský diplom je méně užitečný, než lístek do kina.“ Nové vědomostmi okamžitě testoval v praxi. Zanedlouho se mu podařilo vyrábět funkční pístní kroužky a Hondova firma si vybudovala stabilní místo na trhu. Byl to počátek jeho velkého úspěchu? Bohužel ne. Psal se totiž rok 1945 a druhá světová válka se chýlila ke konci. Spojenecké bombardéry při náletech zničili jeho továrny a celá země upadla do hlubokého smutku. Měl právo být zdrcený? Možná, Honda to však přijal jako fakt, který nemohl ovlivnit, neztratil optimismus a byl rozhodnut bránit svou nezávislost.

„Mým snem bylo stát se Napoleonem techniky!“

Situace se však nejevila příznivě. Ekonomika poválečného Japonska byla ve zbídačeném stavu a každý „odborník“ byl přesvědčen, že pro podnikání prostě není vhodná doba. Soichiro Honda měl však jiný názor a za nic na světě se nechtěl vzdát svého snu. Zamyslel se, jak nejlépe by mohl využít své schopnosti ve prospěch lidí a hle, geniální nápad byl na světě. Lidé se tehdy dopravovali na kolech, protože auta byla příliš drahá a cesty zničené. Postavil tedy levné a dostupné motorizované kolo, které se stalo ideálním dopravním prostředkem. Dne 24. září 1948 založil Honda Motor Company a přestože zaznamenal první úspěchy, měl velké finanční potíže. Trh byl nestálý a Honda brzy zakusil velké ztráty. Ačkoli byl velice ctižádostivý, dokázal si uvědomovat vlastní slabiny. Poznal mladého manažera Takea Fujisawu, který zachránil jeho nadějnou společnost. „Kdybych musel svou společnost řídit sám, zbankrotoval bych okamžitě.“ Podařilo se jim získat kapitál na modernizaci závodů a motocykly udělali ze Soichira Hondy milionáře.

Klíč odhalující tajemství dalšího rozvoje jeho společnosti tkví hlavně v tom, že si před sebe neustále stavěl nové a nové výzvy a cíle. Od stavby nejrychlejších motocyklů, až po vítězství ve velké ceně Formule 1. Neustále zdokonaloval výrobní postupy, časně ve svých továrnách využíval pokroků robotiky a stavěl ekologicky úsporné motory ještě dříve, než se to stalo normou. Pole působnosti společnosti je dnes podstatně širší, nespecializuje se jen na automobilismus, a to okolnosti jejího vzniku rozhodně nebyly příznivé. Kdybychom chtěli jednou větou shrnout život a úspěch Soichira Hondy, bylo by to překvapivě jednoduché. Proč? Stačí se podívat na motto jeho společnosti a jistě uznáte, že v tomto případě je to víc, než jen prázdný reklamní slogan.. „The Power of Dreams“

Jak je možné, že všichni úspěšní lidé vydrží pracovat tolik hodin denně, s takovou energií a bez potřeby odpočinku, aniž by si uvědomovali, že vůbec pracují? Ano, opět jednoduché – milují svou práci. Je to věc pro úspěch naprosto nezbytná. Většina lidí to ovšem říci nemůže. Přestože vypěstovat si náklonnost k činnosti, kterou děláme, je stejné jako si vypěstovat odpor. Je to jen výsledek našeho postoje a naladění, krátce řečeno stačí chtít. Čím raději děláme svou práci, tím jsme úspěšnější a čím úspěšnější jsme, tím raději ji děláme. Tento začarovaný kruh funguje velmi spolehlivě, ale funguje stejně spolehlivě i obráceně. Je vskutku zbytečné na to zapomínat..