Rozbitá okna

0
1981

Policie i politici se ze všech sil snažili nalézt řešení této sílící hrozby. Ráznými zásahy navyšovali rozpočty i počty strážníků v ulicích. Všichni byli přesvědčeni, že v této fázi lze dosáhnout významného pokroku již pouze náročnými a nákladnými opatřeními. Nic z toho však nefungovalo a kriminalita dále rostla. V roce 1990 byl s cílem snížit zločinnost v newyorském metru najat William Bratton.

Svou taktiku postavil na studii teorie „rozbitých oken“. Ta předpokládá, že pokud město, čtvrť nebo ulice tolerují menší prohřešky proti zákonu, jsou vlastně vstřícné i vůči daleko závažnějším porušením zákonů. Pokud například děti rozbijí jednu okenní tabulku v opuštěném domě a nikdo ji nevymění, brzy se objeví rozbité i další. Pokud ovšem bude první rozbité okénko rychle vyměněno za nové, i vandalové se zachovají zdrženlivěji a zbytek oken zůstane mnohem déle nedotčen. Z teorie vyplývá, že lidé jsou daleko ochotnější porušovat zákon tam, kde prochází menší přestupky bez povšimnutí a bez trestu.

Vše se zdá celkem jasné, logické a jednoduché, ale převedení do praxe je o poznání složitější. Bratton musel svůj postup neustále obhajovat a odolávat obrovskému mediálnímu tlaku. Zavrhnul snahu o nalezení rychlého, nákladného a radikálního řešení problému zločinnosti v metru a zaměřil se malé přestupky, ohrožující především kvalitu života cestujících.

Představte si tiskovou konferenci, kde šéf policie oznámil tento svůj záměr občanům. V metru byli každý den vražděni lidé a policisté se chtěli zaměřit především na drobné výtržnosti nebo močení na veřejnosti. Bratton měl odvahu přijmout zodpovědnost za tyto kroky a podařilo se mu záměr realizovat. Každý den policisté zadržovali a před zraky ostatních cestujících nasazovali želízka „skokanům“ na pojízdných schodech, čímž dávali jasně najevo, že časy tolerance přestupků jsou pryč. Výsledky se dostavily velice brzy a rázem “sklapla” ústa všech odpůrců a pochybovačů, kterým nezbylo nic, než opravdu pořádně zpytovat svědomí. S úbytkem drobných prohřešků klesal stejným tempem i počet významnějších zločinů a tento trend pokračuje až do dnešních dnů.

Poučení ze skutečného příběhu Williama Brattona je užitečné pro každodenní život. Pokud budeme tolerovat rozbitá okna v naší vlastní činnosti, zvycích či vztazích, neexistuje pak žádné radikální ani nákladné řešení, jak tyto chyby napravit. Každá zdánlivě málo podstatná drobnost, kterou se z lenosti, pohodlnosti, únavy nebo prostě jen z nedostatku času rozhodneme neřešit, zanechá šrám. Sama mysl pak bude daleko benevolentnější k větším prohřeškům, ne proti zákonu, ale proti našim vlastním přesvědčení, ideálům a disciplíně. Pokud na tuto malou skulinku zapomeneme, brzy k ní přibydou další a další, až najednou nádherný vybroušený diamant charakteru naší osobnosti praskne a zbydou jen střepy průměrných vlastností a bezvýznamných cílů, které pokryje prach a upadnou v zapomnění. Vidíme to všude kolem, lidé se dokáží měnit i k horšímu. Ostatní možná, Ty to však dopustit nemusíš!

Příběh převyprávěn dle Roberta Maurera, 2005.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here