Pracovat 12 hodin denně a někdy i víkendy je pro většinu lidí stále častější rutinou. Tempem člověk zapomíná jíst, vidět svět bez mobilního telefonu je téměř nemožné a osobní život, jako by ani nebyl. Žádné volno, žádný relax, za to čím dál častější stres a strach. Pokud takto pracujete, a vaše práce není vaším posláním, které vás vnitřně nenaplňuje, začnete se čím dál víc cítit unavenější. Tělo vám pak začne říkat. STOP něco není správně, tak jako slečně Anně v našem příběhu.
„Ač mě práce vcelku bavila, cítila jsem, že mě vnitřně nenaplňuje, vždycky jsem chtěla mít svůj obchůdek s oblečením, ale říkala jsem si, že nejdříve si vybuduji kariéru.“ Byl to den jako každý druhý, ráno šla do práce a zpozorovala, že začíná špatně slyšet. „Asi mám jen zalehlé ucho. Co jiného, by vás také v tu chvíli napadlo“, pomyslela si. Jenže se to nezlepšovalo a tak na rady ostatních zajela do nemocnice na pohotovost.
Po dlouhém čekání přišla na řadu. „Přemýšlela jsem nad tím, jestli mě už nepošlou domů s odůvodněním dočasného přepracování, ale když dělali další a další vyšetření, začala jsem si říkat, že asi něco není v pořádku.“ Čekání na výsledky se protáhlo do večerních hodin, než konečně vyšla doktorka se slovy: „Musíme vás ihned přijmout a udělat ještě pár dalších vyšetření, teprve potom budeme moudřejší.“ Po čtyřech dnech to vše skončilo a Anna šla konečně za lékařem, aby si vyslechla konečnou diagnosu, čekala ji ovšem studená sprcha.
„Máte nádor na mozku“, konstatoval doktor a ukazoval na rentgenové snímky v počítači. „Nádor už je bohužel hodně rozšířený, proto ozařování nepřichází v úvahu, jedinou šancí je operace. Ale musím vám říct, že šance na úspěch je velmi minimální. Necháme Vám čas na rozmyšlenou, abyste se mohla rozhodnout, zda operaci podstoupíte. Chcete se poradit s rodiči?“ „Ne, chci jít okamžitě na operaci,“ vyhrkla ze sebe bez rozmyšlení. „Kolik mám času, teda…za jak dlouho bude operace?“ zeptala se tichým hlasem. „Za 14 dní,“ odvětil lékař. „Do té doby můžete jít domů.“
„Když se toto dozvíte, je to ohromný šok, v tu chvíli vlastně nic necítíte. Prostě tomu nemůžete uvěřit. Jen jsem si říkala, že musím být silná pro svou rodinu.“ Až teprve cestou domů ji na mysl přišly otázky jako, co budu dělat, než se vyléčím, jak budu žít bez peněz, co řeknu v práci, co beze mě budou dělat, a co moje vlasy, kvůli operaci o ně přijdu, co když to nepřežiji. I když pro ostatní se snažila být silná, jen co všichni odešli do práce, rozplakala se. „Nechtěla jsem, aby viděli, že se trápím.“
Najednou vám přijdou každodenní starosti a stresy v porovnání s otázkou života a smrti malicherné. Ale jak se říká, když je žák připraven učitel se objeví a tak se ji do rukou dostala kniha od Louise L. Hay – Miluj svůj život. Najednou dostala naději a sílu zase žít.
Dle návodu afirmovala a vizualizovala každý den, několikrát. „Formuli, že všechno dopadne dobře, jsem denně na papír napsala i 100 krát.“ Čím dál více začala věřit svým slovům a získávala téměř stoprocentní jistotu, že se vše vydaří tak jak má. Začala myslet a vidět vše jinak než doteď, přehodnotila své priority, ale 14 dní, je příliš krátká doba, která se neústupně blížila.
Přišel den, kdy nastoupila do nemocnice. „Než jsem šla spát, poslala jsem všem sms na rozloučenou.“ Je nepředstavitelné, vžít se do situace, kde za pár hodin už vlastně možná nic nebude, jelikož umřete. To, že už nikdy nemůžete udělat, co jste si plánovali, vaše sny skončí, protože váš čas vypršel. Neuvidíte již rodinu a blízké. Už je nebudete nikdy moci obejmout a říci, co k nim cítíte. Protože je konec.
V tu chvíli přestáváte cítit strach, spíše lítost, že už je neuvidíte. Strach se přestrojil za smíření, smíření se smrtí. Jen si říkáte, udělal jsem pro to teď maximum, děj se vůle boží.
Zákrok trval několik hodin, a když skončil, pro Annu to byl nový začátek. Operace dopadla úspěšně, přežila a uzdravila se. Uplynul již rok a půl od operace. A co se změnilo? Úplně všechno! „Můj život je jiný, já jsem jiná, lidé okolo mě jsou jiní. Žiju úplně nový a úžasný život…SKVĚLÉ.“
Konečně začala podnikat a má svůj vlastní obchůdek se sportovním oblečením HitSport v Ostravě, který vždycky chtěla. Píše motivační blog a připravuje pro nás knihu, cvičí radžajógu a s úsměvem k tomu dodává: „Třeba se ze mě stane jogín a odstěhuju se na Bali.“
Možná byste řekli, že zázraky se dějí, ale nebýt Anniny pevné vůle a odhodlání nevzdat to, žádný zázrak by se nekonal. Protože vždycky jen na nás záleží, jaký postoj zaujmeme k situacím, která nám život připraví do cesty, můžeme se vzdát nebo se jim postavit čelem a zvítězit.
Děkujeme Anně Šeděnkové za rozhovor a přejeme mnoho úspěchů. Tým DreamLife.
Máte také svůj zajímavý příběh, který by mohl inspirovat naše čtenáře? Nebojte se a zašlete nám ho na adresu elena.olivarez@email.cz a my vám obratem odpovíme. Děkujeme.
