Nechci děti, chci děti brzy, chci je pozdě, mám dětí více než je průměr, mám dětí méně než je průměr… Tyto věty nezřídka způsobují rozruch. Je oprávněný? Co je skutečně ne/normální nebo v ne/pořádku?
Společnost i naši nejbližší mají často určitá očekávání a představy, jak by měl život obecně i život přímo náš vypadat. Vymykáme-li se tomuto očekávání (nebo standardu, průměru) stáváme se kontroverzní, často jsme dokonce cílem prazvláštních lidských úvah a soudů…
„S Tebou je něco špatně?“
Nesplňujeme-li očekávání a standard, můžeme se těšit na otázky, co se děje a na nabídky, jak nás “napravit”.
Lidé se nediví, když jsou součástí davu, i kdyby byl celý dav chybně nastaven,
jelikož chyba, která je konána hromadně,
bývá často označována za “normální” či “lidské” jednání.
Nepodivíme se, proč má člověk na hlavě mikádo. Podivíme se, proč má na hlavě účes ve tvaru labutě, jelikož jeho zastoupení ve společnosti je menšinové. Přitom nevíme, zda si bůh, vesmír, příroda, král bramborových lidí atd. nevysnili právě člověka jako někoho, kdo dennodenně bude nosit na hlavě účes ve tvaru labutě. A pokud tak nebyli lidé “navrženi” celkově, nevíme, zda tak nebyli “navrženi” jednotlivci, jednotlivec…
Víme už, že každá bytost je zcela unikátní,
proto je naprosto v pořádku, když má každý jinou životní cestu a poslání.
Je nějaký “věk na děti”?
Z pohledu medicíny, jedná-li se o zplození vlastních dětí, věk na děti existuje. U každého jedince může být trošku jiný. Ovlivňuje ho nejen fyzická stránka, nýbrž i psychická. Proto je nutné posuzovat nejen možnou úspěšnost zdravého oplodnění, ale také porodu a následného rodinného života. Proto nelze obecně říci, když je (a zda vůbec je) vhodný čas.
Z pohledu celkového (nejen medicínského) věk na děti neexistuje, stejně jako třeba věk na to, stát se alkoholikem. Sice je možné (u nás) od 18 let alkohol pít, avšak to neurčuje, že lidé nad 18 let by alkohol pít měli nebo by se měli stát alkoholiky (příklad je zcela náhodný, pouze na základě věkové hranice).
Nedivíme-li se, že člověk dospělý není alkoholikem (ač by mohl), nemusíme se ani divit, že člověk v reprodukčním věku není rodič (ač by mohl). Stejně tak můžeme přidat další příklady: řidič, pilot, běžec maratonu…
Každý fyzicky zdravý člověk se může vytrénovat a být běžcem maratonu.
A divíme se, že každý maraton neběží?
Jaký je ideální počet dětí?
V naší krajině je běžné, jak nám je dokonala omíláno, mít 2 děti, což absolutně nevypovídá o ideálním počtu. Ideál může být 0 i třeba 10. Nelze obecně ideální počet definovat, jelikož zde, jako u “věku na děti”, hraje roli více faktorů (zdravotní a psychický stav, životní styl, finanční situace, globální situace…) Jde o individuální/párové rozhodnutí.
Je normální nechtít mít děti?
Ano. Příroda stvořila mnoho lidí, kteří cítí, že mají jiné poslání než reprodukci, takže je to zcela přirozené, přírodní, bio, eko… stejně jako tužba chtít mít potomky.
Je naprosto v pořádku chtít mít děti,
je naprosto v pořádku nechtít mít děti.
Mnozí lidé si na své genetice velice zakládají a její nešíření (nemnožení) vnímají jako něco, čím by svět neuvěřitelně strádal.
„Dědičnost je to, v co věříme,
když máme inteligentní děti.“
Charlie Chaplin
Z vědeckého (teoreticko-fyzikálního) hlediska jsme již všichni příbuzní, takže…
Chceme-li světu něco doopravdy předat, obohatit ho, ŠIŘME dobré myšlenky, dobrou energii a lásku.
Člověk nyní není ohroženým druhem. V roce 1955 bylo na světě 2,773,019,936 lidí (v Evropě 576,678,796) v roce 2020 už 7,794,798,739 (v Evropě 747,636,026). Denně se rodí kolem 385,000 dětí. Odhaduje se, že (vzhledem k datům z posledních let) zhruba 153 000 000 dětí jsou sirotky.
Spasitelské sklony patří do záchran lesů, vod, ovzduší, vymírajících živočišnějších a rostlinných druhů, nikoli (ego promine) do postele. Z dostupných dat vyplývá, že mít děti jen pro ego, pro šíření svých genů, není nesobecký a rozumný důvod (a děti to poznají). Totéž platí pro důvody společenské, kdy se něco pouze očekává. Oproti tomu: chtít mít děti z lásky + možností (kvalitní zdravotní a psychická stránka rodičů) + zázemí (včetně financí min. na 18 let a času obou rodičů min. 24/7 po dobu min.18 let) + tužby být rodiči (až do smrti) již dobrým důvodem je (pro adopci nebo vlastní děti).
Kdo se o bezdětné postará?
Ve finále stejný pracovník pohřebního ústavu jako o ty, kteří děti mají. Dědic přináší jen jednu jistotu – že bude dědit (víc nelze požadovat). Mnozí potomci o své rodiče ve stáří nepečují a návštěvu 1x ročně mylně pokládají za dostačující. Podle studie se více jak 40 % seniorů potýká se samotou (navzdory tomu, že většina z nich děti má).
Rodiče jsou rodiči nehledě na věk, stále své děti milují a dělají, co je v jejich silách, aby se měly dobře. Děti by jim to měly oplácet, zejména v etapě života, kdy jako senioři zvýšenou péči a zájem potřebují. Život je tím v rovnováze – nejdříve se starají oni o nás, pak my o ně.
Ovšem na druhou stranu, pořizovat si děti za účelem dětské práce, triumfu, úspěchu, zisku, péče ve stáří apod. by rozhodně nemělo být považováno za důvod k tomu, stát se rodičem.
Pravá láska je bezpodmínečná a měla fungovat i v rodině s dětmi.
Život je nevyzpytatelný. Nevíme, kdy, kde a jak skončíme… Jediné, co můžeme, je žít ho nejlépe, jak umíme (s jakýmkoli účesem, v jakémkoli rodinném složení…)
