Stejná slova jednoho dne uslyšel od svého učitele nadaný žáček Monty Roberts. Splnil přesně do puntíku zadání – Co bych chtěl dělat, až budu dospělý. Detailně vypracoval svůj úkol tak, jak nejlépe uměl. Napsal celkem sedm dlouhých stránek o tom, že jednou chce mít ranč a stádo koní. Choval by je a s láskou o ně pečoval, jak tomu doposud nebylo nikde zvykem. Popis, kterým vyložil své plány, byl neuvěřitelně propracovaný a navíc doplněný o podrobný plánek zařízení domu o ploše 360 metrů2, jenž měl na jeho vysněném ranči stát. Vložil do tohoto plánu celé své srdce a své nejodvážnější představy. Výsledkem však byla veliká, do očí bijící pětka přes celou stránku.
Po vyučování si vzal učitel nešťastného mladíka s sebou do kabinetu. Vysvětlil mu své nadmíru přísné známkování a zdůraznil možnost nápravy. Kantor také nezapomněl vyjmenovat veškeré důvody, proč není možné, aby mladík mohl mít svůj ranč. „Musíš si koupit pozemek. Musíš nějak zaplatit krmivo a pak taky ty obrovské poplatky za chov. To se ti nikdy nemůže podařit. Ale jestli ten svůj úkol přepíšeš a najdeš si realističtější cíl, známku ti změním.“
Na přepsání svého plánu měl Monty přesně týden. Chlapec proto šel za svým velmi přísným otcem pro radu. Otec byl autoritou a snažil se ze syna dostat vždy to nejlepší, i když se to někdy bez násilí neobešlo. Stejnou filozofii, jež používal na koně, které trénoval, přenášel i na syna.
„ Podívej, to si musíš vyřešit sám. Ale myslím, že máš před sebou moc důležité rozhodnutí.“
Monty si přesně uvědomoval, o čem otec mluví a po dlouhém zvažování došel za učitelem. Odvážně mu sdělil své konečné rozhodnutí. „Klidně mi dejte pětku, ale já se svého snu nevzdám.“ Vytřeštěné oči a pootevřená ústa značila opravdu pořádný údiv kantora, který rozzlobením skoro nemohl popadnout dech. Taková troufalost se za jeho kariéru ještě neobjevila u žádného z předchozích žáků…
Monty nejen, že měl svůj podrobný plán pečlivě sepsán, ale začal na něm velmi usilovně pracovat. Díky faktu, že u koní byl odjakživa a jezdil úspěšně místní závody, se naučil vše potřebné. Měl silnou touhu vymyslet jinou formu tréninku a práce s koňmi, než jen metodou trestů za nesplněný úkol. Pozoroval pečlivě každý krok, jakékoliv niance v chování těch nádherných zvířat, až mu jednoho dne skutečně svitla ta přelomová myšlenka. Všiml si, že klisna, komunikující se svými mláďaty, používá řeč těla. A tak v praxi neúnavně zkoušel své nově nabyté poznatky, které občas selhávaly, ale i ty nedostatky usilovnou vytrvalostí vyladil.
Z Montyho Robertse se stal světoznámý trenér koní. Jeho revoluční poznatky práci se zvířaty velmi výrazně posunuly. Za obrovský úspěch může považovat i pozvání do Anglie na přání samotné královny Alžběty, která se doslechla o jeho metodě bez násilí. Jako důkaz efektivnosti metody chtěla samozřejmě ukázku na svých koních. Tak se Montyho sláva rozšířila i do evropských končin.
„Monty, teď ti to můžu říct. Za ta léta jsem dětem ukradl nesčetně snů. Tys měl naštěstí dost kuráže, aby sis ho vzít nenechal.“
Tato slova pronesl učitel, když měl možnost opět žasnout. Tentokrát však ne ve třídě, ale na ranči, kam ho bývalý žák pozval. Měl totiž před sebou úplně stejný ranč i s domem, který tak důvěrně znal z podrobných mapek a plánů svého houževnatého studenta.
Přesně takové „zloděje snů“ můžeme najít v našem okolí asi tolik, co je hub po dešti. Vždy se najde někdo, kdo se nám bude snažit předat své limitující názory o reálném a nereálném. Pak už je jen na nás, jak se zachováme. Jestli se vrhneme hlavou proti pomyslné zdi a projdeme, nebo se zastavíme. Můžeme snít a konat, nebo jen snít. A jaký je váš sen, který si nenecháte ukrást?
Moc krásně napsáno. Děkuji
Další článek, který se krásně čte :).. Já si už docela užívám takové lidi, kteří mi tvrdí, že něco nejde. Rád se ale bavím s lidmi, kteří už něco dokázali, ti mi netvrdí, jak něco nepůjde, ale často mi pomáhají najít řešení. Proto vám všem radím, aby jste si při cestě vzhůru našli nějakého mentora, který už je tam, kam se chcete dostat. Vezte, že se začnete učit mnohem rychleji. Přeji krásnou cestu vzhůru 🙂
Naprosto souhlasím, taky jsem se s tímto potýkal a potýkám dodnes. Když jsem ještě nebyl plnoletý, tak jsem měl mnoho snů a většina mi je vyvracela…:(, ovšem s přibývajícím časem se na mě štěstí usmálo a když přijedete na VOŠ v Maserati, všichni Vás berou jinak. Ještě mě ale čeká cesta a to jistě všechny i Vás Petře. Přečetl jsem řadu knih a musím říct, že to stojí za to. Hlavně Roberta Kiyosakiho – člověka, který dokázal velké věci(doporučují přečíst).
Bojovat a nic nevzdávat!
Přesně tak, souhlasím. Nejlepší je takový lidi vůbec neregistrovat:) jako by tam nebyli:)