Děkuji: Pokora a radost v jednom slovíčku, které nesmí vymizet!

Radost souvisí s vděčností za to, co máme. Kouzelným slůvkem: DĚKUJI, vyjádříme nejen pokoru a potěšení, ale také slušné vychování a úroveň. Tím k sobě přitáhneme pozitivní myšlenky, lidi, situace. Zač děkovat a jaký vděk skýtá přínos?

děkuji

Zač můžeme děkovat?

Vždy je za co děkovat! Za každé dobré ráno, čistou vodu, výtečné jídlo, teplou peřinu, kompliment, čas, příležitost a tak dále. Můžeme děkovat sami sobě, lidem, situacím

Sebe-dík  představuje důležitou formou (téměř!) pochvaly jakožto pilíř k budování zdravého sebevědomí, sebelásky a vyrovnanosti. Řekněme si nahlas (abychom zaujali i sluch a vyvedli pocit na světlo – dali mu život), jak jsme za sebe vděční, za naše dovednosti, snahu, odvahu, chuť, nápad, reakce…

Vyjádřit dík situaci je hned za sebe-vděkem druhým nejčastěji opomíjeným gestem, které se přitom zásadně podílí na tvoření energie v nás i v okolí. Děkuji, že jsem to mohl/a zažít, že jsem nezmokl/a, že je venku krásně, děkuji, že se Země točí…

Lidé si zaslouží slyšet, že za ně/jim děkujeme. To, co dělají (ať už v oblasti služeb, přátel, rodiny či lásky), si zaslouží odpověď. Děkuji, že jsi se mnou, za půjčení svetru, děkuji, že jsi… Což se nachází méně jak krůček od lichotky, tudíž bezpečně na velmi dobré cestě.
Kdy zapomínáme? Například v zaměstnání, firmě, když náš zaměstnanec či kolega splní nesnadný/nadstandardní úkol, ale i preventivní dík vyjadřuje příjemný a motivující element, který by se měl i v oblastech, kde očekáváme automatické služby a plnění úkolů, objevovat. „Děkuji, že jste zůstal/a přesčas a vyřídil korespondenci z víkendu.“ Taktéž v pohostinství, kde necháváme jako projev díků dýško, říkejme též citované kouzelné slůvko.  Kdykoli, když kdokoli vyvine upřímnou snahu a obětuje svůj čas (není to samozřejmostí, nelze přikázat ani vynutit), zaslouží si milou zpětnou vazbu.

„Pokor a vděk je základem slušné komunikace.“
Ladislav Hoberlant

Pryč s rutinou, sem s rituálem!

Nenuťme se do děkování, pokud by bylo umělé, neupřímné. Ani s ním bezmyšlenkovitě nemanévrujme v každé větě, při každém kroku. Naučme se umět jej přirozeně vmísit tam, kde potěší. A jak děkovat za situace a sami sobě? K tomu pomohou rituály. Zkusme si naordinovat chvíle, kdy zhodnotíme den/týden/měsíc/čtvrtletí (podle uvážení) a poděkujeme za to dobré i za to, z čeho dobré my nebo život teprve vytvoříme – co je v procesu (na správné cestě). Na klidném místě, kde se cítíme příjemně, dopřejme si tento prostor pro „samomluvu“, mluvení „do zdi“, rozhovor s hvězdami, bohem/Bohem, přírodou… a samozřejmě i tradičně s lidmi.

Buďme skromně vděčni i za málo a neskromně chtějme víc.

Jak reagovat na záporné?

Málokdo by za špatnou zkušenost srdceryvně děkoval s prskavkami v rukách a úsměvem na rtech. Však jak hloupě by znělo od človíčka, kterému vichr odfoukl střechu: „Díky za velké větry!“ Dokonce ani, kdyby se násilně snažil vecpat do situace optimismus: „Děkuji, konečně nemusím čistit okapy!“ Neunáhlujme se, nesnažme se životu/lidem za každou cenu zavděčit… Až ale najdeme to pozitivní, poděkujme. „Děkuji, za funkční pojištění, které mi novou střechu uhradilo, za přátele, kteří mi pomohli a že jsem to ve zdraví přežil.“

„Děkuji za nezdar, ten naučí mne píli, bych mohl přinést dar, byť nezbývalo síly. Pro sladkost usnutí, děkuji za únavu, za ohně vzplanutí i za šumění splavu. Děkuji za žízeň, jež slabost probudila, děkuji za trýzeň, jež zdokonalí díla.“
Karel Kryl

Co to přináší nám?

Nic není samozřejmost, proto nezapomínejme na pokoru a radost i z maličkostí. Umět říci: „DĚKUJI!“ není výrazem přehnané skromnosti, ale reakcí – netrhejme řetězec událostí. Když ponecháme záležitosti bez odezvy/ocenění, nerozvinou se, nedovolí nám nahlédnout pod povrch, vychutnat si je, šířit spokojenost.

Při poděkování se musíme usmívat (stejně jako při pozdravu). Když pozdvihneme koutky úst a vyšleme zmíněnou přátelskou energii, dostane naše mysl impulz, že: „je dobře“. Dobrou náladu si můžeme vsugerovat a toto je jedna z možných cest.

„Děkuji“ není konečné. Může působit i jako motor! Stačí, když navážeme: „Vidím, že jste vyřídil/a korespondenci z víkendu, výborná práce, děkuji. Ještě ji prosím vytisknete a založte do archivu a bude to hotové.“ Uvádíme zde všechny tři kouzelné hybatele: pochvalu, dík, prosbu-žádost. Snažme se používat minimálně jeden, ale ideálně všechny.

Za co jste naposledy poděkovali? Zač jste nejvíc vděční?


 

Tags: , , , , , , , , , ,

O autorovi: Iva Preislerová

 

 

Další články v kategorii Myšlení

 

Buď první a přidej komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

 

 

 
 

Přihlašte se k newsletteru


poskytuje MailChimp!
 
 
 

Už také na Instagramu!

 
 

Doporučujeme