Cestování časem: Proč neměnit svou minulost?

Kdybyste měli stroj času a mohli se vrátit do minulosti, udělali byste to? Chtěli byste něco změnit? Trápíte se úvahami: „Co by bylo, kdybych udělal něco jinak?“

time-travel-2

S myšlenkami o cestování časem do minulosti koketují filosofové, vědci i snílci odpradávna. Dokonce si s těmito ideami pohrávají i lidé bez vědeckých ambicí či fantazií, a to tehdy, když jednoduše „šlápnou vedle“ → chtějí něco vzít zpět. Již od začátků sci-fi se nad těmito nápady a konspiracemi ale vznáší varování: I kdyby to šlo, byl by to větší risk než přínos – i pouhé zašlápnutí motýla v minulosti může změnit celý svět v současnosti (motýlí efekt). Samozřejmě zde máme na první příčce časový paradox, který cestování časem do minulosti (i teoreticky) znemožňuje. Pojmeme to ale více z psychologického hlediska a zaměříme se na základní body, proč po cestě zpět ani netoužit:

  • Pokud se vrátíme do nějakého bodu v minulosti a změníme ho, zanikne naše aktuální já, verze s původními prožitky.

Eliminace sebe sama, nebo přinejmenším změna myšlenek, vzpomínek a osobnosti bez řádného vývoje rozhodně není tím, co by bylo žádoucí. Už z pouhého pudu sebezáchovy se máme rádi tací, jací jsme, že ano?

Vzpomínky jsou písařem duše.
Aristotelés

  • Pokud změníme naše rozhodnutí, které jsme učinili v minulosti, degradujeme tak naše rozhodovací schopnosti.

Snížením schopnosti rozhodovat se teď a tady – na první pokus, dáme pořádnou ťafku našemu sebevědomí. Umět si vytvořit úsudek a stát si za ním je základní dovedností, která nás činí jedinečnými v našich názorech, postojích, reakcích…

Přemýšlivý tvor nedělá nikdy nic bezdůvodně. Pokud máme pocit, že jsme měli něco udělat jinak, vzpomeňme si, jaké pocity nás provázely oním rozhodnutím, kvůli čemu jsme tak zvolili. V tu dobu to byla naše volba z nějakého důvodu.

Život je možné prožívat jen směrem vpřed a chápat jen směrem vzad.
Jack Welch

  • Pokud přetrhneme/pozměníme řetězec událostí, riskujeme mnohem horší stav (a paralelní vesmír).

Představme si například, že upadneme na kluzkém povrchu. Máme stroj času, vrátíme se zpět a kluzkému povrchu se vyhneme. Co může změna přivodit?
Uvedeme si 3 možnosti (z mnoha alternativ):
1. Pád mohl být varováním/záchranou pro jiné. Kupříkladu pro starou paní, co šla za námi. Když jsme ale minulost změnili – neupadli, paní nebyla varována a upadla ona…
a mnohem hůř než my.
2. Pád mohl být poučením pro nás. Mnohé vzpomínky jsou schované a vyplují na povrch jako reakce, reflex, když jej potřebujeme. Co když se na podobném místě ocitneme s dítětem (nebo jako stáří) a nic nás neupozorní na to, co by se mohlo stát?
3. Pád mohl být přínosem. Někdy štěstí v neštěstí není okaté. Klopýtnutí nás mohlo přivést k atraktivnímu lékaři, ale mohlo také jen odložit naši služební cestu, díky čemuž jsme stihli zajet do čistírny, kde proběhlo náhodné setkání s přáteli, kteří nás pozvali na oběd… a u vedlejšího stolu seděla naše spřízněná duše…

 

Příčina a následek, spolu s tokem času, jsou nad všemi problémy a omyly. Největší šanci, jak něco zlepšit k lepšímu, je proto vždy TEĎ. I kdyby se po časové ose dalo cestovat, nemohlo by se nic změnit, protože jakákoli změna by zapříčinila paradox, který by řešil pravděpodobně jen paralelní vesmír. Při zachování principu kauzality je totiž vše dáno a jakákoli změna v minulosti by vedla stejně k současnosti takové, jak ji známe.

Vyvolat události minulé lze například hypnózou, fotkami, videi, zápisky… V naši kompetenci není jejich změna, ale můžeme si určité okamžiky připomenout, někdy je i částečně prožít (např. u starých filmů, kde se vžijeme do děje). V takovém případě může krok zpět být přínosný, poučný, bezpečný. Někdy se musíme ohlédnout zpět, abychom mohli vykročit vpřed.

Změnit minulost je možné tak, že na ni získáme jiný úhel pohledu v přítomnosti. Uvědomíme si, co se stalo, proč se to stalo, poučíme se, zmoudříme, duševně vyrosteme. Pak může být i pád považován za krok vpřed, díky němuž jsme tím, kým jsme.

Minulost chceme změnit kvůli přítomnosti, ale tu nejefektivněji (z)měníme TEĎ. Což je čas, který je relevantní i pro budoucnost. Pokud jsme vždy tím, kým chceme být, nebyla, není a nebude potřeba nikdy nic zpětně měnit. Když děláme vždy to nejlepší (co je v našich silách), tak nikdy nezbude prostor na jiné (špatné) činy.

Zajímavost závěrem
Pravděpodobně prvním, kdo se zabýval snad nejznámějším paradoxem, Paradoxem dědečka, byl René Barjavel, který ve svém myšlenkovém experimentu zvažuje následující: Když se vrátí do minulosti, aby zabil svého dědečka, tak se nenarodí jeden z jeho rodičů, tudíž se nenarodí ani ON (René)… Jenže když se nenarodí jeden z jeho rodičů, tak se nenarodí ani René, který se nebude moci vrátit do minulosti, aby zabil svého dědečka. Časovou osu, na které se René nachází, nelze změnit (tedy ani ohrozit jeho nebo dědečkův život). To znamená, že i kdybychom něco pomocí stroje času změnili, tak by se v přítomnosti nic nezměnilo, nebo by se jednalo o paralelní vesmír, kde by beztak naše nová rozhodnutí postrádala smysl, protože by byla vykonána na základě jiného vesmíru.

 „Čas se chce stát!“ (Legends of Tomorrow) A my dodáváme: Stejně jako vývoj. 


 

Tags: , , , , , , , , , , , ,

O autorovi: Iva Preislerová

 

 

Další články v kategorii Myšlení

 

3 komentáře

  • Tomas

    Čas není mechanický, ale organický… Mechanickým a měřitelným jej učinil jen člověk podle své míry, kterou odvodil od přirozeného pohybu vesmírných těles (makrokosmu), rozděleného kmity atomů cesia (attocosmu). Původní význam času jako prožívání a plozeni „metrum“ (mateřské lůno – menstruační cyklus), jež se zakládá na využití příležitosti „bytí uvnitř – v čase“, byl nahrazen unasenim se a řízením našich životů proudem neměnného a nezvratného tikání chronometru (jeho zevni míry), která nám připomíná docasnost a pomijivost veškerého dění. Čas se tak stal nejcennější komoditou tržní ekonomiky v jeho kvantitativním pojetí prinasejicim nam strach, stress a civilizační choroby, paradoxně, z jeho nedostatečného kvalitativního naplnění. Již antičtí filosofové věděli, že je třeba využívat příležitosti a plně se ponořit, žít a tvořit v našem organickém čase Kairos (syn bohyně Fortuny a Apollóna), jen tak se lze vyprostit z pout mechanického času Cronos (titán požírající své děti), který v nás budí strach ze správnosti našich rozhodnutí, jelikož nám svým pravidelným kmitem „Poeova“ kivadla připomíná blízkost naší smrti. Nezáleží proto, jestli se lze nebo neze vrátit v čase. Dle mého názoru záleží jestli se necháme spoutat a pobláznit strach nahánějícím Cronem, který nás nenechá slézt z kolotoče každodenního shonu a snahy o útěk před smrtí, nebo jestli se naplno ponoříme do toho co děláme. Tedy jestli jsme sami sebou a vytváříme si život podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí. Na to je ale potřeba se umět zastavit, vypnout, snít a vnímat sama sebe v rámci širších souvislostí. Jen tak je možné na plno a správným směrem řídit svůj život a využívat příležitosti a krás, které nám nabízí! Není proto důležité vnímat dobu trvání přítomného či uplynulého okamžiku, ale vnímat intenzitu jeho prožívání, abych si já mohl říci, že pouze neprezivam, ale že život naplno žiju, neboť jedině tak se nebudu chtít ohlížet a měnit uplynulé okamžiky, ale budu žít a naplno tvořit svůj život právě teď.

    Musím prý zmínit i reakci autorky:Krásně napsané (až jsem z toho musela odložit lžíci)! 🙂 I tahle filosofie je mi blízká, souhlasím.

  • Štěpán

    Dobrý den,
    to co jsem si tu mohl přečíst je jistě moudré,ale nemohu souhlasit s tím,že by si každý měl stát za všemi svými rozhodnutími.
    To totiž platí pouze pro soudného a dospělého jedince.
    Jak se mám,ale vyrovnat se špatnými rozhodnutími,které jsem učinil jako dítě? A že jich bylo!
    Na to jsem tu žádnou odpověď nenalezl.
    Myslím takové ty dospělácké rady typu: „uč se ať s tebe něco je“ nebo „oblékni se pořádně,ať nenastydneš !“ atd.,atd.
    Ale i jiná rozhodnutí,která jsme učinily z neznalosti,nezkušenosti a třeba i hlouposti, protože člověk se neustále vyvíjí,moudří a časem když se ohlédne,rád by ty věci řešil jinak s ohledem na následující vývoj dalších událostí.
    Štěpán

  • Iva Preislerová

    Štěpáne, s rozhodnutími v nezralosti je to vskutku obtížnější, ale musíme věřit, že vše má svůj důvod a přínos, i kdyby jen zpětné/nynější poučení a snahu udělat to (už/příště) jinak, lépe. Do zralosti je potřeba dozrát. Člověk si může stát i za svou hloupostí, pokud tehdy činil s nejlepšími úmysly, z čistého srdce a především pokud je již ona „hloupost“ minulostí a přinesla poučení.
    Přeji pěkný den a duševní pohodu 🙂
    Iva

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

 

 

 

 
 
 
 
 
 

Už také na Instagramu!

 
 

Doporučujeme