Toltécká dohoda druhá: Neberme si nic osobně

5
1480

Ať si budeme říkat, co si budeme říkat, zvykli jsme si brát své okolní dění osobně, což rozhodně není dobře. Často se nám dostává pocitu, že za všechny pohromy kolem nás můžeme jen my (že náš kamarád je nešťastný, že rodičům není nejlíp). To nám ničí jak radost ze života a svobodného bytí, tak to spouští jen další řetězec negativního ovzduší, pochyb, strachu a starostí. Ač se to může zdát paradoxní, někteří z nás si na tom dokázali vypěstovat i závislost. Ano, závislost. Má ale cenu být závislí na okolním děním, jež nemáme pod svou kontrolou? Je to moudrá volba?

Vztahovačnost, braní si věcí osobně, a z toho pramenící budování osobní důležitosti. Tento pojem si velice dobře zapamatujte, je to totiž pojem způsobující naše věčné čekání na pochvaly, povýšení atp. Právě kvůli tomuto dvousloví máme neustálou potřebu slyšet potvrzení nás samotných od svého okolí, proč? Jelikož jsme si na to zvykli ve svém dětství. Tehdy jsme byli plně závislí na všech pochvalách a výtkách, neměli jsme moc si to nebrat osobně. Nyní už ale dětmi nejsme, nemusíme se řídit ostrými výtkami našich kolegů nebo povzbuzujícími slovy našich přátel – můžeme, ale nemusíme!

Jelikož jak se snažíme růst, máme neustálé nutkání přijímat, řešit a omlouvat události i za ostatní. Máme tak pocit, že naše důležitost roste…  

K tomuto tématu nemá co říct pouze druhá toltécká dohoda, nabádají nás k ní i ostatní velcí duchovní učitelé. Vzpomeňme například na Stephena Coveyho, který pojednává o proaktivitě. Jak tento pojem nejlépe vysvětlit? Nejlépe na příkladu reaktivity, je to totiž její protiklad. Reaktivní lidé jsou ti, jejichž fyzický i psychický stav nejen ovlivňují, ale přímo vytvářejí vnější okolnosti, názory ostatních a další věci, nad kterými nemají ani pramalou kontrolu. Takovému člověku stačí, aby ráno vyšel do deštivého dne a následujících patnáct hodin (do konce dne) je naprosto otrávený a protivný, nedá se s ním vůbec vydržet a – jak jsme řešili v předchozím článku – přenáší svou negativní náladu na druhé, jelikož trápení má rádo společnost.

Jaký ale máme my vliv na počasí druhého dne…? Jak můžeme ovlivnit, zda nás ráno někdo neprobudí hlasitou hudbou nebo startováním automobilu? Jak zapřičinit, aby všichni v našem okolí měli dobrou náladu? To není v našich silách, my s tím nic neuděláme, proč to tedy řešit? Proč si to brát osobně, že za to všechno můžeme my a nechat se tím otrávit také? Řešme a nechme se tedy ovlivnit pouze věcmi, nad kterými máme plnou kontrolu. Neboli buďme proaktivní.

Pokud na vše, co nemůžeme ovlivnit, zapomeneme, najednou ubydou z našeho života problémy a hlavně nesmyslné starosti.

Dokud budeme mít potřebu nechávat se neustále chválit, budeme závislí například na povýšení a podobně, nikdy se nám nepodaří shodit ze sebe ta břemena a řetězy osobní důležitosti v očích druhých a nedokážeme se plně osvobodit. To proto, že bude stačit, aby nás vedoucí, šéf, profesor nebo známý pohanil a my okamžitě ztrácíme pevnou půdu pod nohama – klesá naše pomyslná osobní důležitost. My ale nevíme, co se děje! Vše bylo v pořádku a nevíme, proč se náhle cítíme tak mizerně? Protože to bereme osobně a naši důležitost nám dodává okolí! Jsme jako loutka, která cítí to, co si ostatní přejí, aby cítila!

Dotkli jsme se již opět tématu používání slov, tentokrát ve vztahu k jejich přijímání. A jak se ptá sám Jack Canfield při svých seminářích: „Paní, vy, co kdybych vám řekl, že za svých 30 let vedení seminářů, jsem nepotkal tak hloupou ženu, jako jste vy?“ Touto otázkou právě testuje míru naší vztahovačnosti. Schálně: Jak byste se cítili vy, kdyby vám tuto (klidně smyšlenou) větu sdělil sám Jack…?

Můžeme se urazit, naštvat, nenávidět ho, odpustit mu, nechat to být – je to na nás. Ta věta vychází z jeho světa, z jeho pohledu na svět – ze světa, kterému my nerozumíme. To, co nám druhý říká, není vůbec podstatné. Nejvíce záleží na našem vnitřním monologu. Pokud se na chvíli poslechneme, objevíme, proč žijeme tak, jak žijeme. Pouze to, jak o sobě uvažujeme, je podstatné a formuje to naší osobnost, nikdo nebo nic jiného! Jsme k sobě kritičtí? Co nás napadne při první stížnosti? Jaké máme sebevědomí? Necháme sebou manipulovat?

Nikdy nám neublížílo slovo od někoho druhého, nikdy! Jediné slovo, které nás kdy ranilo, bylo jen to naše vlastní…

Nebo také, jistě to znáte: „To jsi mě teda ale pěkně naštval!“ Vystihující to věta. Avšak zároveň nepromyšlená a zbavující naštvanou osobu své vlastní odpovědnosti… Jelikož kdo je naštvaný? On. Kdo se tedy musel naštvat? On. Máme v moci ho naštvat my? Podívejte se o odstavec výš… My jsme mu dali maximálně podnět, nic víc v naší moci není! Dotyčný měl na výběr, že se buď naštve, nebo nenaštve, avšak toto rozhodování dělá on sám, nikdo jiný! Vidíte v tom tu nesmyslnost…?

Co s tím tedy dělat? Každý z nás se s podobným problémem ve větší či menší míře střetává a komplikuje si tak každodenní život. Stejně jako v případě strachu, kterého se nemůžeme zbavit, i vztahovačnost musíme v naší hlavě ovládnout. Pokud ji přijmeme jako součást vlastního já, ztratíme vůli ke snaze o zlepšení. Ještě horší možností je pokus ji potlačit a zabránit tak vnějším projevům. Správná cesta vede daleko hlouběji. Skutečný „pevný bod“ našeho života nevznikne pouhým rozhodnutím. Vychází opět z vlastního charakteru, který je třeba nepřetržitě pěstovat. Až ve chvílích, kdy se nikdo nedívá a chováme se stejně „správně“ (šlechetně, zodpovědně a velkoryse) jako na veřejnosti, teprve tehdy vznikají pevné základy naší vnitřní sebedůvěry.

Vědomí vlastní hodnoty, kladů a schopností vytváří štít a pokud je dost silný, vnější podněty, které není v naší moci ovlivňovat, se nedostanou k citlivému jádru naší duše. Tato neviditelná ochrana dokáže zajistit cíl, k němuž mnozí celý život (a dost často marně) směřují. Klid, pokoj a mír v duši.

Dohoda, jež sám se sebou na příštích sedm dní uzavírám: Nikdy víc si nebudu brát nic osobně, nic! Řekne-li někdo urážlivé slovo mířené na mne, tak si uvědomím, že to slovo se přece netýká mne, týká se pouze jeho. Je to přece jeho slovo, ne naše! A nebudu na toto slovo reagovat, jelikož již nemám potřebu za všech okolností mít pravdu a potvrzovat svou osobní důležitost. Tímto postupem se naprosto osvobodím od okolního dění a naleznu nezlomnou vnitřní rovnováhu a klid duše.

5 KOMENTÁŘE

  1. Naprosto souhlasím.
    V mém případě jste uhodil hřebíček přímo na hlavičku.
    Děkuji mnohokrát za tento článek.

  2. – i pro mne je tento článek velmi poučný a důležitý.
    Ale mám otázku – co když se přímo v mé bezprostřední blízkosti ocitne člověk-manipulátor, který nejen vnuká mně, abych se cítila tak, jak chce on ( tento článek mě učí, jak nad touto situací zvítězit ), ale neméně zdatně mě v okolí pomlouvá ( a protože ti okolní lidé toltécké dohody neznají, bohužel se mnou jednají podle toho 🙁 ).

  3. Zdravím Vás, Jiřino, jsme velice rádi, že je Vám seriál k užitku! K dotazu – ačkoliv celou Vaší situaci neznám, lze k ní něco málo podotknout, snad si porozumíme. V podstatě si v dotazu již sama odpovídáte, proto pouze poodhalím pohled trochu do hloubky. V této dohodě se praví, abychom si nebrali NIC osobně. Vůbec nic! Tedy nejen to, abyste si nebrala osobně nic, co tvrdí dotyčný, ale ani jednání okolních lidí. Jakmile toto zvládnete a vytrváte, všem okolním lidem začne docházet, kdo je tou integritou. Vím, není to snadné, ale názor ostatních nezměníte promyšlenými argumenty vyvracející tyto lži, nýbrž činy a jednáním, které mluví svým vlastním jazykem. V současné chvíli se máte možnost přiučit mnohému, držíme Vám palce! Za redakci Dreamlife.cz Radek

  4. ..řešení je ještě trochu složitější, než aby pomohla pouhá aplikace Dohody, ale popis je výstižný a vložil do slov to, o čem zatím jen přemítám. Díky, Admine..

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here