Mikroúvěry, aneb jak se dělá správná charita!

0
310

Když v roce 2006 obdržel Muhammad Yunus Nobelovu cenu míru za svůj revoluční nápad mikroúvěrů, přišel ten správný čas, abychom poopravili naše paradigmata o pomoci bližním a charitě obecně. Věřím, že většina z vás bude souhlasit, že my, kdo jsme se bez přičinění narodili v té bohatší části globální vesnice, máme jistou morální povinnost pomoci lidem, kteří to štěstí neměli. Toto je myšlenka, která je stejná napříč všemi světovými náboženstvími, ústavami států a proklamací velkých společností.

Je samozřejmé, že naše možnosti dosáhnout materiálního nadbytku nezávisí pouze na naší práci, ale také na prostředí, kde žijeme. Těžko by si kdokoli z nás budoval kariéru schopného manažera, pokud by žil v nepředstavitelných podmínkách chudoby, hladu, beznaděje a násilí. To je vědecky prokázaný fakt, který vychází z Maslowovy pyramidy. Takže o naší povinnosti pomáhat není pochyby, ale o tom „JAK?“ pomáhat se už diskutovat dá.

Jak praví staré rčení: „Dej člověku rybu a na den ho nasytíš, nauč ho rybařit a bude sytý po zbytek svého života.“ A nyní ona politicky nekorektní otázka: Když do země, kde 30% lidí trpí podvýživou dovezete humanitární pomoc, jídlo, západní lékaře, čističky vody, atd. Učíme tyto lidi rybařit, nebo jim dáváte rybu? Odpověď je nasnadě, jen je krmíme, den za dnem. Vyspělý svět nejvíce chudým národům ublížil nikoli svým koloniálním vykořisťováním (i když např. během Belgické správy Konga vzrostly všechny ukazatele životní úrovně místního obyvatelstva), ale svojí humanitární pomocí. Po tři staletí se evropané snažili rozleptat domorodou kmenovou strukturu ohněm a mečem, transporty na americké plantáže… Ale nic nezničilo domorodou vůli a sebeuvědomění více, než nekontrolovaný příliv peněz a humanitární pomoci. Vychovali jsme doslova miliardy naprosto nesamostatných osob, které jsou závislé na pomoci od někoho jiného. A paradoxně se tento jev projevuje nejen ve třetím světě, ale i například v ČR, kde mnoho velmi vzdělaných lidí ve věku okolo 35 let, není schopno bez soustavné infůze od vlastních rodičů nebo úvěru, udržet si svoji životní úroveň.

A právě proto přichází projekt mikroúvěrů, malých částek (od 5 000 Kč), které lidi z bohatších zemí půjčí na úrok lidem ve třetím světě, na rozjezd jejich podnikání. Toto je ta správná charita dle pravidel soucitného kapitalismu (ty které by toto téma více zajímalo, doporučuji knihu R.de Vos: Soucitný kapitalismus). Pokud totiž peníze dáte, bezúročně, nevratně, obdarovaný nemá žádnou motivaci se snažit změnit svůj osud. Ale peníze půjčené na rozjetí podnikání jsou tou správnou infůzí zvenčí do jinak začarovaného kruhu chudoby. Pokud se podnikateli začne dařit, bude mít více peněz k dispozici. Ty buďto utratí (čímž podpoří další obchodníky v okolí), anebo je uspoří a následně investuje do rozvoje dalšího byznysu, ať už svého nebo cizího. A vskutku geniální myšlenka kapitalismu začne naplno pracovat, a to co byla dříve poušť se najednou stane kvetoucí loukou.

Vy splníte svoji morální povinnost pomoci lidem, kteří jsou na tom hůř než vy. A podnikatel v Mexiku, Ghaně nebo kdekoli jinde má svůj kapitál na rozjezd podnikatelského záměru, aniž by za tuto pomoc musel zaplatit pocitem méněcennosti. Ten se totiž často dostavuje, pokud se jedná o charitu, podporu, pomoc. Zatímco v tomto případě, je to korektní smluvní vztah, vy jako investor, on jako podnikatel. A náhle vychováváme místo miliard závislých chudých obětí, miliardy sebevědomých podnikatelů!

Dle dostupných informací činí celosvětově průměrná půjčka 850 dolarů, cca 15 tisíc korun, v Evropě bylo do více než 300 sociálních fondů proinvestováno na 95 miliard Euro, cca 2,5 bilionu korun, a procentní vyjádření lidí, kteří nedokázali svůj mikroúvěr splatit se pohybuje na čísle 2%. Pomocí formou mikroúvěrů se zabývají organizace jako kanadská Agents of Change, americká GiveMeaning nebo třeba česká společnost Microfinance.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here