Matěj Tauš: Nejmladší talent muzikálové scény v Česku i Evropě!

0
3541

Matěj Tauš je talentovaný, cílevědomý umělec, který se ve svých necelých dvaceti letech stal nejmladším člověkem ve střední Evropě představující již druhý autorský muzikál. Svým nekompromisním a profesionálním přístupem vytváří nový a jedinečný koncept českého muzikálu.

Za jednu z největších odlišností považuje neprvoplánovost svého projektu. V podstatě se jedná o psychologické drama, kde vzniká mnoho retrospektivních časových linek odhalující mysl a pocity všech hlavních postav.

Další zajímavostí, je spolupráce s živou kapelou, což na české muzikálové scéně není příliš obvyklé. Herecký tým je složen z profesionálů i amatérů, kteří se vzájemně obohacují o herecké, pěvecké i taneční dovednosti. Premiéra je plánována na 23. 9. 2017 a uskuteční se na Malé Scéně ve Zlíně.

Úvodem se nám Matěji stručně představ. Kdo jsi, čemu se v životě věnuješ?

Jsem Matěj Tauš, je mi devatenáct let. Narodil jsem se v Praze, ale protože mám od malička astma, museli jsme se přestěhovat sem do Zlína, jinak bych asi umřel (smích). Co dál, studoval jsem čtyři roky na konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze, obor muzikálové herectví, takže jsem se do Prahy stejně zase vrátil. No a čemu se věnuju? Hudbě, divadlu a jako malý jsem hrával fotbal za Spartu (smích).

V kolika letech jsi začal projevovat hudební talent? A kdy jsi vlastně začal přemýšlet o tvorbě muzikálu?

Začal jsem hrát na klavír ve třech letech, v devíti se k tomu přidaly bicí, potom jsem začal hrát i na kytaru, ale to mi nešlo, tak jsem se na to vykašlal a začal jsem se věnovat klavíru.

Časem jsem se také začal věnovat divadlu. Musím říct, že muzikály mě fakt chytly, když mi bylo asi devět. To jsme s mamkou byli na muzikálu a já jsem si říkal, že to je ono, že to je to, co bych chtěl v životě dělat. Když jsem nastoupil na školu, tak mi došlo, že české muzikály, který pro mě, jako malého kluka byly tak úžasný, vlastně zase tak úžasný nejsou a že je to jen taková fabrika na peníze. A to je jeden z důvodů, proč se tomu teď věnuji. Chci to změnit! Muzikál je krásný žánr, který je hluboký. Ale upřímně, je to hrozná řehole, daleko větší než třeba činohra. Každopádně jsem člověk, který si vždycky dává vysoké cíle a často si ukousne největší sousto.

Proč zrovna muzikál? Proč ne třeba opera?

Opera je žánr, který mám sice moc rád, ale mám ho tak rád, že si myslím, že nejsem dostatečně vyzrálý, abych vlastně mohl operu pochopit. Chci k tomu dospět.

Matěji, tohle je tvůj druhý muzikál. Řekni nám něco o tom prvním.

Ano, můj první muzikál byl tehdy pro mě velký projekt. Dělal jsem ho, když mi bylo čtrnáct let a jmenoval se „Naše ulička“. Když se na to podívám z optiky mého druhého muzikálu, „Chlapce a Hvězda“, tak to bylo vlastně úplně šílené, protože jsme celé představení nazkoušeli za dva víkendy. A písničky sice byly moje, ale součástí nebyla například živá muzika. No a muzikál je od slova muzika, takže to byl spíš jako takový „písničkál“. Každopádně to byla skvělá zkušenost.

Jaké jsou doposud tvé největší životní úspěchy?

Největší životní úspěchy? Jako v muzice? Myslím si, že jeden z mých největších úspěchů v muzice je, že jsem vyhrál CzechTalent v roce 2015. Ale upřímně nyní vnímám, že úplně největším mým životním úspěchem je pro mě to, že jsme dokázali nazkoušet muzikál „Chlapec a Hvězda“.

A teď zpět k připravovanému muzikálu. Jak vlastně vznikla myšlenka k příběhu „Chlapec a Hvězda“? Mohl bys nám stručně popsat dějství?

Ten prvopočátek mě napadl, když jsem ležel ve Španělsku na pláži, kde jsem byl v roce 2015 na dovolené. To byl vlastně rok, který byl pro mě přelomový, protože jsem měl za sebou první těžký rozchod. Tehdy jsem si přestal myslel, že vůbec nějaká láska existuje. Seděl jsem na pláži a psal si tam básničky, které jsem pak házel moře a říkal si, že kašlu na lásku. Mé myšlenky se ubíraly směrem „Bylo by přeci super, kdyby teď někdo přišel a řekl, že je tady jen proto, aby mě miloval. Aby miloval mě, ne to, co ze mě chce mít.“

Tak mě nějak napadl ten příběh. A pak se to zkombinovalo s tím, že když jsem byl malý, tak měl můj táta autonehodu, a když mi popisoval, co prožíval a cítil v kómatu, napadlo mě spojit tyhle dva zážitky do sebe.

Podle čeho sis vybíral herce?

Kdo přišel (velký smích). Ne, samozřejmě, že ne. Byl konkurz, na který se mi přihlásilo asi čtyřicet lidí, z toho jich přišlo tak dvacet a z těch hraje asi pět. A zbytek, tak různě.

Mohl bys nám říct něco o hlavních postavách?

Hlavní role Tomáše, kterého hraje Tomáš Fuchs a s nímž se alternuju já, to je takový stoprocentní klaďas, něco jako já (smích). Hledá tu čistotu, hledá ty perličky na dně, jak by řekl Hrabal, hledá takovou tu upřímnost a pořád ji nenachází. Avšak nakonec ji najde až skoro na hranici smrti.

Bára, ta právě znázorňuje tu čistotu, hraje ji Naděnka Melková, alternuje ji Kačka Kadlčáková.

Mikuláš je neutrální až záporná postava. Celou dobu si pohrává s city Martiny. Je to vlastně takový rozmazlený pitomeček. Hraje ho Tomáš Karlík a Matěj Butula.

Potom je tam Martina, to je Tomášova bývalá přítelkyně a současná přítelkyně Mikuláše. Mimochodem, tu hraje Alenka Jašíčková a Léňa Molková.

Otce hraje Petr Hlaváč a Miroslav Valentík. Otec je takový Deus ex machina. Pak je tu role Tomášovy matky, ona je taková ulítlá psycholožka.

A nakonec sestra Marie, která symbolizuje vlastně něco jako anděla a chrání Tomáše před strastmi kómatu a eventuální smrti. Ale neříkám čistě smrti, protože konec je otevřený.

Máš podporu ve své rodině?

Tisíc procent.

Jak vypadá taková běžná zkouška muzikálu? Křičíš hodně, nebo jsi spíš „kliďas“?

No tak, do určité fáze jsem v klidu, pak se naštvu a křičím (smích). Ale většinou, když na ně křičím, tak protože se jim snažím něco vysvětlit. Křičím na ně s láskou.

Jaké máš se svým muzikálem plány a záměry? Bude více představení?

Pokud přežijeme oslavu po premiéře, která bude zřejmě mohutná, tak bychom měli odehrát nějakých dvacet, třicet představení. A pak se uvidí co dál.

A na závěr, co bys vzkázal lidem?

Nevěřte ničemu, co uvidíte (smích). Aby se dobře bavili a aby si z tohoto muzikálu něco odnesli. A pokud si něco odnesou, tak aby mi to třeba řekli nebo napsali. Divadlo se stalo v posledních letech hrozně neosobním prostorem. A to je další věc, kterou spolu můžeme změnit.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here