Skutečně existuje ten, kdo nás může učinit šťastnými, splnit všechna naše přání, a dokonce dříve, než je stihneme vyslovit! Každý z nás má takového osudového, jedinečného človíčka, jenž stojí vždy při nás. Bohužel málokdy si to uvědomujeme. Přitom jakmile poznáme, o koho jde, můžeme v něm mít oporu po celý život.
Co nám takový člověk dává za pozitiva?
- Je na naší straně.
- Nikdy nás neopustí.
- Nikdy nám neublíží.
- Nikdy nás nepodvede.
- Miluje nás bezpodmínečně, věrně, oddaně, od narození až do smrti.
- K nikomu neměl, nemá ani nebude mít vztah jako k nám.
- Pokud ho vnímáme, vždy je k nám upřímný, nelže, nebalamutí, nezatajuje (maximálně přimhouří oči u maličkostí – prakticky, např. „To modré tričko je -ještě- dobré!“ i když, odcházíme-li v něm z muzea, spustí se alarm).
- Vše o nás ví.
- Zná všechna naše přání, sny obavy, strachy… Sny se snaží plnit, strachy eliminovat (překonat, nebo se jim vyhnout).
- Chrání nás.
- Učí nás.
- Zlepšuje nás.
- Udržuje nás fyzicky naživu.
- Udržuje nás psychicky v pohodě.
- Umožňuje nám vnímat svět všemi smysly.
- Můžeme se mu kdykoli vyzpovídat.
- Dokáže nás vycepovat k odvaze i k lepším výkonům.
- Nic nám neodpustí, dokud to skutečně nenapravíme.
- Nemůžeme jej obelstít.
- Je našim největším kritikem a zároveň největší motivací, koučem.
- Tráví s námi 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, 365 dní v roce, od narození až do smrti.
Víte, o koho se jedná? Kdo tohle všechno zvládne?
Kdo Tě může učinit šťastným?
TY sám!
Error – sám sobě nepřítelem
Všechny klady mohou být zápory, pokud osoba trpí nějakou poruchou, nemocí, problémem… Není nic horšího, než když člověk sám sobě škodí, je si nepřítelem, nezná se, popírá své srdce, rozum, intuici.
Jakmile ztratíme sami sebe, nemáme nic.
Máme-li sami sebe, máme vše, co potřebujeme.
Vnitřně rozpolcený, nešťastný (popř. falešně šťastný) člověk šíří negaci i do okolí. Ve všem vidí problém, ve všech má nepřátele, vybíjí si zlost na ostatních, v některých případech i cíleně na sobě. Jestliže má nadměrnou dávku narcismu, vše zlé hodnotí jako chybu druhých, okolí. Nadává jim, útočí, vyhledává konflikty. Úmyslně si neublíží, avšak jeho podvědomí ho vyhledáváním sporů upozorňuje na nevyřešené záležitosti, přičemž ho jimi zároveň trestá. Dokud si nepřipustí skutečný stav věci, skutečné pocity, bude rotovat v kruhu: něco mě štve – mohou za to druzí – vybouchnu – na oko se omluvím – to se spraví… a znova – něco mě štve…. Při fázi výbuchu nahromaděná potlačená energie tryská ven, aby byla vyřešena. Málokdy to však bludný kruh vyřeší, neboť řešení vyžaduje změnu, úsilí, vytrvalost, pohled do nitra, sebereflexi. Tudíž k nápravě většinou nedochází, jen k zaplácnutí. Proto se to celé opakuje, dokud/pokud se osobnost nevyvine natolik, aby se dokázala vnímat a jednat tak, jak považuje vnitřně za správné (byť náročné). Pro podporu vývoje osobnosti nutno připustit, že po zkušenosti musí přijít poučení.
„Není svobodný ten, kdo nedokáže poručit sám sobě.“
Pythagoras
Sám sobě soudcem a katem – jako přítel i nepřítel
Mnozí násilníci úmyslně vyhledávají/tvoří konflikty, aby byli součástí bitky, aby dostali rány, jelikož mají výčitky za rány, které už sami rozdali (popř. chtějí rozdat). Pakliže se nitro nenapraví, snaží se tímto aspoň o jakousi rovnováhu: hřích → trest. Druhým častým případem jsou slabší osobnosti, které jsou nešťastné, zoufalé, něco je trápí a neví, jak (jinak) z toho ven. Na svou situaci upozorňují negativními reakcemi, kterými ničí sami sebe i okolí. Při přehlížení (tedy bez větších změn) symptomy rostou, úměrně s nimi i škody, rizika.
Co nezvládne nitro, promítne se ven.
Co nitro zvládne, promítne se taktéž.
I když sami sebe často popíráme, zkreslujeme, naše nitro se nedá obelstít (podobně jako psychosomatika). Vystavujeme se tomu, co potřebujeme pro vývoj. Jsme-li sami sobě nepřítelem, nepotkáme opravdového přítele (ani kdyby jím byl). Lžeme-li si, budou nám lhát i druzí, popíráme-li své city, budou v nás burácet tak dlouho, dokud nebudou vyslyšeny. Umlčíme-li intuici, budou nás každou chvíli iritovat externí podněty, které budou na ono nesprávné umlčení upozorňovat.
„Sobeckost a sebeláska zdaleka nejsou totéž, naopak jsou to protiklady. Sobecký člověk se nemiluje příliš, nýbrž příliš málo. Ve skutečnosti se nenávidí.“
Erich Fromm
Sám sobě přítelem
Jsme-li sami sobě přítelem, psychicky zdraví, vnitřně spokojení, pak nás ani falešný přítel/partner neohrozí (lidsky zamrzí, ale nestáhne – nezmění naše morální zásady, náš život). V takovém človíčku uvidíme totiž nejen to zlé, ale i naději, dobro – zrcadlíme svůj svět, nabízíme svou pohodu, srdečnost. Jeho negativní nabídku však odmítneme. Nebudeme se totiž (sebe)trýznit, dokážeme od nesprávného odejít, budeme mít pud sebezáchovy, hrdost, čest. Nenecháme se stáhnout ke dnu, jelikož sebe máme rádi. Jakmile máme opravdovou lásku sami v sobě, máme lásku i k druhým. Do života si však důkladně vybereme, koho v něm aktivně chceme, poněvadž už nespěcháme, abychom nebyli sami, abychom někoho měli. My už někoho totiž máme: sebe.
„Budeš-li někdy hledat pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.“
Mark Twain
Fajn 🙂
Comments are closed.