Je spíš plná nebo prázdná?

John je ten typ člověka, kterého rádi potkáváte. Má stále zářivou náladu a vždy vás povzbudí milým slovem. Umí lidi motivovat. Když někdo prožívá strastiplný den, John pokaždé poukazuje na pozitivní stránky věci. Zajímalo mě, jak to dělá. Jednoho slunného dne jsem jej navštívil a popichoval ho: „Jen se nepřetvařuj, nemůžeš být tak dobře naladěný pořád! Zatraceně, jak to děláš?“ A John mi s úsměvem odpověděl: „Každé ráno když vstanu, řeknu si, že mám na výběr dvě možnosti. Buď budu mít dobrou náladu, anebo si můžu vybrat tu špatnou. A já si vždycky vyberu tu dobrou. Při každé nepříjemnosti si mohu zvolit, jestli budu obětí, nebo … to mohu přijmout jako příležitost poučit se. A já se vždy rozhodnu něčemu přiučit. Když si ke mně někdo přicupitá stěžovat, můžu si také vybrat… buď s ním budu plakat nad rozlitým mlékem .. nebo mu pomůžu najít to dobré! A já vždy volím tu kladnou stránku života.“ „To ale přece nemůže být tak jednoduché!“, tvrdě jsem protestoval.

„Ale je“, pousmál se John. „Představ si život jako obrovský katalog. Celý život si vybíráme. Když si odmyslíš všechny ty hloupé maličkosti okolo, každá situace je volba. A jsi to Marku Ty, kdo volí svoji reakci! Ty si vybíráš, jak lidé a okolí ovlivní Tvoji náladu. Ty si vybíráš, jestli budeš mít dobrou nebo špatnou náladu. Jednoduše řečeno, Ty si zcela vybíráš, jak prožiješ svůj život.“ Tenkrát mi to nedávalo takový smysl, ale dlouze jsem o jeho slovech přemýšlel.

Krátce na to jsem sám začal podnikat, odcestoval jsem a přestali jsme se vídat. Proud života unesl několik let a doslechl jsem se, že John utrpěl vážnou nehodu. Spadl z výšky 20 metrů. Po 18 hodinové operaci a úmorných týdnech na nemocničním lůžku se vrátil k rodině se sdrátovanou páteří. Potkal jsem ho půl roku po nehodě. Na moji otázku jak se má, hbitě vypálil: „Znamenitě, chceš vidět moje jizvy?“ Slušně jsem odmítl. Mnohem více mě totiž zajímalo, co se Johnovi honilo hlavou těsně po jeho dopadu.

„V prvním okamžiku jsem se těšil na miminko, protože manželka měla zanedlouho rodit.“ odpověděl John. „A jak jsem nehybně ležel na zemi“, pokračuje, „uvědomil jsem si, že mám dvě možnosti: mohl jsem si vybrat život … nebo smrt. Tak jsem si vybral život.“ „A neměl jsi strach? Neztratil jsi vědomí?“ vyzvídal jsem. John na to vzrušeně: „Záchranáři byli skvělí. Stále mi opakovali, že to bude dobré. Ale když mě přivezli do nemocnice a uviděl jsem hrůzu ve tvářích doktorů a sestřiček, skutečně jsem se polekal. V jejich očích jsem četl – tohle je mrtvý člověk. Pokud jsem měl přežít, musel jsem něco podniknout, razantně otočit jejich postoj.“ „A co jsi udělal?“ ptám se napjatě. „No, postávala tam jedna taková tlustší, nemotorná sestřička. Křičela na mě, jestli jsem na něco alergický. ANO, povídám. Lékaři i sestřičky zpozorněli a očekávali moji odpověď. Zhluboka jsem se nadechl a zařval jsem: Na vážné ksichty! Když se dosmáli, sdělil jsem jim: Rozhodl jsem se žít. Operujte mě jako živého, ne jako mrtvolu!“

John přežil nejen díky mistrovství chirurgů, ale i díky svému úžasnému přístupu k životu. Od něj jsem se naučil, že každý den je možností žít naplno, bez ohledu na to, co stojí v cestě. Prožíváme jen to, co chceme. Pouhou volbou. Velcí myslitelé napříč historií se v tom jednoznačně shodovali – Není důležité, co se stane, ale jak to člověk přijme. To dělá veškerý rozdíl. Proto se netrapme, co bude zítra, zítřek tu ještě není. Navíc, dnes je ten den, kvůli kterému jsme se trápili už včera. Odhoďme starosti a zvolme radost! Radost z každého okamžiku