Anna Wintour už 20 let sedí na postu šéfredaktorky amerického módního časopisu Vogue a v módní branži patří k nejuznávanějším osobnostem. Je to právě ona, která rozhoduje o tom, zda bude vaše módní kolekce úspěšná, nebo ji bez milosti pošle ke dnu. Žádná přehlídka známých návrhářů se neobejde bez její přítomnosti v první řadě po boku slavných osobností showbusinessu. Roční plat některými obdivované, ale vetšinou neoblíbené šéfredaktorky vysoce převyšuje milion dolarů, a to, prosím, ani nedokončila střední školu.
Zato ale vždy věděla, čeho chce v životě dosáhnout. „Chci se stát šéfredaktorkou amerického Vogue,“ říkala rodilá Londýňanka všem už od svých mladých let. Částečně ji v tomto rozhodnutí jistě ovlivnil otec Charles, který pracoval jako editor pro Evening Standard. Když se se svou dcerou radil, jak udělat titulní stránku novin přitažlivější pro mladé lidi, ještě netušil že mu cenné rady uděluje módní ikona budoucnosti. Velmi svérázná ikona, nutno poznamenat. Ve svých šestnácti letech, tedy v roce 1965, odešla ze střední dívčí školy. Traduje se, že důvodem byla hádka o délku sukně školní uniformy. U neústupné Anny by to určitě nikoho nepřekvapilo.
Rodiče ovšem nebyli z časného odchodu ze školy nijak nadšeni a nařídili Anně, aby navštěvovala módní kurz. Po několika hodinách ale tvrdohlavá dívka přestala do kurzu chodit a se slovy „Módu buď znáš, nebo ne,“ počala budovat svou kariéru v módní žurnalistice. Začínala v časopisu Harper’s & Queen a za pár let odjela do New Yorku, kde pracovala pro tamní verzi Harper’s & Bazaar. Následně vystřídala několik dalších módních časopisů, až nakonec v roce 1986 zakotvila na židli šéfredaktorky anglického Vogue. A kompletně ho „překopala“. Od tradiční výstřednosti posunula laťku blíže k průměrným ženám. Nákladné róby na stránkách časopisu vystřídaly základní a funkční kousky, které by ve svém šatníku měla mít každá žena. Móda prezentovaná na stránkách Vogue byla náhle přístupná obyčejným lidem.
Z Londýna je to na téměř stejný post v New Yorku už jen krůček a v roce 1988 si Anna Wintour konečně splnila svůj životní sen. A zároveň se zrodila legenda. Stylově oblečená legenda v černých brýlích a s typickým mikádem, které prý nosí už od svých patnácti let. Nejen, že svým zkušeným okem pečlivě zkoumá všechny nové módní trendy na každé důležité módní show, ale dokonce rozhoduje i o kariéře modelek. Když se totiž začínající modelka objeví na titulní stránce Vogue, má zaručenou hvězdnou slávu. Třeba jako česká modelka Karolína Kurková.
Bývalá Annina asistentka Lauren Weisberger napsala před pěti lety knihu Ďábel nosí Pradu, která zasvědceně popisuje lži a přetvářku v módním světě, a ačkoliv to sama nikdy nepřiznala, reálnou předlohou pro hlavní hrdinku měla být právě obávaná šéfredaktorka. O Annině zarputilosti svědčí i její slova, že by za svého podřízeného nikdy nepřijala nikoho tlustého, či někoho, kdo o sebe dostatečně nepečuje.
Sama „nukleární Wintour“, jak je některými přezdívána, má ve své životosprávě jasno. Každý den vstává v šest hodin ráno, hodinu hraje tenis a poté čeká na svou vizážistku, která ji připraví na náročný pracovní den. Důsledně dbá na to, aby byla večer do deseti v posteli, protože spánek před půlnocí je přece zaručeným receptem na krásu.
Úhlavními nepřáteli osmapadesátileté Anny Wintour nejsou pouze návrháři, jejichž kolekce bez lítosti potopila, ale především ochránci zvířat, kterým šéfredaktorka leží v žaludku kvůli jejímu prosazování kožešin. Anna už se stala terčem tolika jejich útoků, že už ji prý žádný nový nepřekvapí.
Svůj vlastní názor si na svéráznou ikonu musí udělat každý sám. Jisté ale je, že za tou obávanou a chladnou ženou, která vaši kolekci může smést z mola jediným prstem nasměrovaným k zemi, stojí i solidární bytost, jenž svými dobročinnými aktivitami vybrala už více než 10 milionů dolarů na boj s nemocí AIDS a po útoku na americká „dvojčata“ se sama aktivně angažovala v prodeji speciálních triček určených k pomoci pozůstalým. Jak bylo řečeno na začátku, každá mince má dvě strany…
