Jednoho slunného dne pospíchal Alan domů, aby pověděl své ženě o dnešní skvělé příhodě z práce. Za dobře odvedenou práci obdržel bonusový šek na 30 000 korun. Ve spěchu a plný nedočkavosti teď ale nemůže na rozlehlém parkovišti rozpoznat svůj vůz. Jak si snaží vzpomenout, kde přesně parkoval, všimne si zoufalé ženy u chodníku, nevěnuje ji však zvýšenou pozornost. Konečně objevuje svůj vůz, otevírá dveře, rychle strká klíčky do zapalování, když v tom najednou dunivé a přesto jemné bouchání. Pomalu a nechápavě otáčí hlavou a vidí pochmuřený obličej ženy, kterou před malou chvílí spatřil postávat u chodníku. Tentokrát ale vidí něco, čeho si předtím nevšiml. Žena svírá v náručí malé dítě, holčičku. Chvíli váhá, ale nakonec s úsměvem stahuje okénko. „S čím mohu pomoci madam?“ ptá se poněkud rozvážně. „Moje holčička pomalu umírá na leukémii a každý dolar je pro nás požehnáním.“ Alan šahá do kapsy pro zapomenuté drobné, ale jediné co nahmatá je bolusový šek. Chvíli si jej zamyšleně prohlíží a hlavou se mu honí myšlenky na ohromnou radost, jakou by z něj měla manželka a děti. Otřepal se, pohlédl na ženu s dítětem a podal ji šek se slovy: “Použijte to prosím pro svou dcerušku.”
Když Alan přišel domů a řekl rodině, co šlechetného udělal, nikoho tím nepotěšil. Manželka vyprskla: „To se mi snad zdá, tys dal naše peníze cizímu člověku?“ Jeho náctiletý synáček navíc prohodil, že naivnějšího člověka svět neviděl. Alana to velmi bolelo, ale jednoduše odpověděl: „Jenom jsem si myslel, že to ta žena potřebuje více než my.“
O týden později za ním přispěchal syn a s naléhavostí v hlase mu ukázal novinový článek z titulní strany. Stálo tam: Žena, která obelhávala lidi v ulicích využívajíc své dcerky, byla včera zatčena… Prst zapíchl do její fotky a bez přemýšlení vykřikl: „Je to ona tati?“ „Ano je“, odsekl Alan nevěřícně. „Neříkal jsem ti to? Jsi blázen!“, rozčiloval se na něj syn. Zatímco mladík pěnil s myšlenkami na nové kolo, které mohl mít, Alan si stále důkladněji prohlížel novinový článek. Jeho tvář postupně začínala nabývat velkého úsměvu. „Čemu se směješ?“ ptá se syn nechápavě. „Vždyť Tě podvedla! Udělala si z Tebe blázna. Copak to NEVIDÍŠ?” povídá Alan. “To je přece úžasná zpráva! To znamená, že to děvčátko neumírá!”
