Chtěl bych Vám povyprávět jeden příběh, který jsem kdysi četl a velice se mi líbil. Vypráví o tom, že bychom neměli myslet jen na sebe, ale měli bychom také pamatovat na druhé.
Byli jednou dva bratři. Oba dva byli zemědělci a žili v jedné nenápadné vesničce. První z nich měl ženu a pět dětí. Druhý byl sám. Občas se mezi sebou navštěvovali a pomáhali si.
První z bratrů však po nějakém čase přestal klidně spát. V duchu přemítal nad spravedlností osudu. Myslel si: „Copak já, já jsem na tom dobře, mám pět dětí a ty až vyrostou, jistě se o mě postarají, ale můj bratr je sám. Kdo se postará o něho, až bude starý?“ A tak nemeškal, vzal na záda pytel obilí a šel k bratrovi. Opatrně se vkradl do bratrovi sýpky a obsah obilí mu zde vysypal.
Druhý bratr ovšem také nespal a také přemýšlel „Vždyť já na tom nejsem tak špatně, živím pouze sebe a vystačím si. Zato bratr má ale těžký život! Musí živit sebe, ženu a ještě pět dětí. Půjdu a donesu mu alespoň trochu obilí.“ Vstal a naložil si na záda podobný pytel, jaký mu před chvílí donesl jeho bratr.
Totéž se opakovalo každý den. Není divu, že ani jednomu z nich vůbec nic neubylo.
Jednou se však stalo, že se bratři potkali. Padli si do náručí a dlouho se mlčky objímali. Nedlouho po této události, se to dozvěděla celá vesnice. Na místě, kde se bratři potkali, postavili vesničani kostel. Měl být symbolem vzájemné sourozenecké lásky a pomoci.
Mnoho lidí, dnes myslí pouze na sebe. Myslím si, že velkým problémem lidí je to, že se neumějí dělit. Každý chce získat co nejvíc jen a jen pro sebe. Naštěstí existují i vyjímky. Ano jsou i lidé, kteří se umějí dělit. A jsou to často lidé skromnější.
Vždyť člověk nepotřebuje peníze, aby se mohl rozdělit. Člověk přece může být bohatý srdcem! Můžeme se rozdělit se svými blízkými třeba jen o úsměv.
Takový obyčejný úsměv, který nikoho nic nestojí, leckdy způsobí zázraky. Trefná je věta Dušana Radoviče, který říká: „Mezi lidmi je tak málo lásky! Kdo umí milovat, neměl by dělat nic jiného.“
Člověk může dát pohlazení, může projevit lásku, může taky s někým sdílet radost. O to všechno se můžeme podělit. Jsou to všechno věci, které jsou v dnešní době tak opomíjené! Avšak stále tak potřebné!
Jak často učíme děti umění rozdělit se. Kolikrát však my sami máme problém přispět na cokoliv nic pro nás přímo nepřinášejícího. Říká se ovšem: „Přej a bude ti přáno.“ Není ani tak podstatné kolik dáváme, jako spíš to, kolik nám zůstane.
Je také dobré zmínit, že je dobré dávat z každé své práce tzv. desátky. To znamená 10% z každého zisku. Říká se, že ten kdo takto dává, tomu se tyto darované peníze nějakou formou vrátí zase zpět.
Je na čase si uvědomit, že člověk nemusí čekat, až se stane milionářem, aby se mohl začat učit dělit. Každý přece ví, že čím má člověk více, tím ještě více požaduje. Je tedy dobré naučit se dělit i s málem. Neměli bychom ale zapomínat také na věci penězi nezaplatilné. Dejme si tedy každý za svůj osobní úkol ještě dnes se s někým o něco rozdělit. Byť jen třeba o úsměv.
