Inteligenční kvocient neposkytuje uspokojující vysvětlení toho, proč lidé se srovnatelným vzděláním, možnostmi a ambicemi nedosahují zdaleka stejných výsledků v životě. Mnohem přesnějším ukazatelem je naše emoční inteligence, připomeňte si společně s námi základní stavební kameny naší emoční inteligence.
Ve čtyřicátých letech minulého století byla pozorována necelá stovka absolventů Harvardu až do středních let a ukázalo se, že nejlepší žáci se v dosažených úspěších nelišili od průměrných (měřeno výškou platu, produktivitou a postavením v profesi). Nebyli také o nic spokojenější se svým životem, vztahy, rodinou nebo milostným životem.
Další příklad poskytuje studie ze státu Illinois, která podrobila zkoumání nejlepší studenty z 81 středních škol ve státě. Všichni zúčastnění byli vynikajícími studenty s nejlepšími výsledky z celé školy. Na vysoké škole ve svých vysokých standardech akademického úspěchu pokračovali, ovšem později, kolem třicítky, se jejich úspěšnost dala srovnávat s průměrnými studenty. Deset let po dokončení školy byl ve svém oboru výrazně úspěšnější než jiní lidé srovnatelného věku a vzdělání pouze každý čtvrtý. Mnoha ostatním se vedlo dokonce mnohem hůře než průměru.
Právě zde leží problém. Inteligence získaná a rozvíjená ve školách nás nepřipravuje na často komplikované situace a příležitosti, které nám život s radostí staví do cesty. Prosperita, štěstí ani společenské postavení není závislé na vysokém IQ. I přes tento fakt se naše školství dále soustřeďuje výhradně na tento typ nadání a bez povšimnutí míjí emoční inteligenci – soubor schopností s kritickým dopadem na náš osud. Citový život je oblast, pro kterou platí jistá pravidla a lze jej trénovat stejně jako logické předměty jako je matematika. Zde leží pochopení, proč život jednoho člověka oplývá radostí, spokojeností a prosperitou, zatímco druhý končí ve slepé uličce s doktorátem v kapse.
Howard Gardner, psycholog a profesor pedagogické fakulty Harvardovy univerzity, říká:
„Nastal čas rozšířit naše chápání lidského nadání. Vzdělání může nejvíce přispět k rozvoji dítěte tím, že mu pomůže nalézt profesi, která bude nejlépe odpovídat jeho talentům, tak, aby v něm bylo schopné a spokojené. Tento pohled jsme zcela pustili ze zřetele. Namísto toho poskytujeme každému člověku vzdělání, ve kterém když uspějete, budete ideálně připraveni na povolání vysokoškolského profesora. A ruku v ruce s tím každého hodnotíme podle toho, jestli odpovídá těmto úzce vymezeným směrnicím úspěšnosti. Měli bychom trávit méně času neustálou snahou děti ukáznit a zhodnotit; užitečné by bylo spíše snažit se jim pomoci nalézt jejich přirozené schopnosti a nadání, a pak je rozvíjet. Existují přece stovky způsobů, jak v životě dosáhnout úspěchu, a na cestě k němu potřebujeme ty nejrůznější schopnosti a nadání.“
Kniha Frames of Mind (Dimenze myšlení) od profesora Gardnera se stala manifestem vyvracející správnost současného přístupu ke vzdělání. Vyvrací domněnku, že existuje jeden typ inteligence zajišťující úspěch a identifikuje komplexní soubor sedmi různých klíčových schopností. Patří mezi ně dva typy školních dovedností, reprezentované verbálně a logicky matematickým myšlením, dále prostorová představivost silně rozvinutá u umělců; pohybově estetické nadání přítomné ve vysoké míře u špičkových tanečníků, a také hudební nadání zjevné z dechberoucích skladeb Mozarta či Vivaldiho. Seznam doplňují dva typy tzv. personální inteligence: nadání pro chápání lidských vztahů, které lze najít u naprosté většiny velkých vůdců, a dále schopnost rozumět vlastnímu nitru, která vede k mistrnému ovládání stresových situací a tudíž výraznému úspěchu například v podnikání, nebo méně výraznému, ale vysoce důležitému, stavu vnitřní harmonie a spokojenosti.
Poslední dvě personální inteligence jsou označovány jako interpersonální – ve vztahu člověka k okolí, a intrapersonální – ve vztahu člověka k sobě samému. Jádrem interpersonální inteligence je schopnost rozeznávat náladu, temperament, motivaci a potřeby druhých lidí a odpovídajícím způsobem na ně pak reagovat. Přístup k vlastním pocitům a schopnost je rozlišovat a používat při jednání a rozhodování je pak základem intrapersonální inteligence. Právě tato inteligence je klíčem k sebepoznání a tudíž odrazovým můstkem pro veškerý dlouhodobý a stabilní rozvoj.
A co teprve učení definicí nazpaměť ? To je opravdová blbost 🙁
Kdo se bude touto oblastí zabývat má vystaráno,kdo ji bude opovrhovat..nedočká se 100% výsledků.Všem přeju mnoho úspěchů v překonávání svých hranic:)
Jsem zvědavý jakou podobu bude mít školství v příštích řekněme 20-ti letech. Přeci jen od dob Marie Terezie uběhla nějaká doba, ale školství a způsoby hodnocení žáků stále bohužel přetrvávají.