Vzneste se na křídlech odpuštění!

K tomu, abychom poskočili vpřed, aby naše kroky byly plné elánu a abychom v sobě měli více života, radosti a uspokojení, je nutné odpouštět. Sobě i druhým…

Odpuštění je klíčem k uzamčení rezavých bran bolestivé minulosti. Přemýšleli jste vůbec někdy nad tím zvláštním slovem? Odpuštění. Když si ho rozložíme, bude nám zjevnější, co nám chce vlastně říct. Předložka od představuje směr pryč. Něco se vzdaluje, mizí v dáli. A pak tu máme slovo puštění. A to je velmi podstatné! Abychom něco mohli pustit, musíme to nejprve držet! A to přesně my lidé děláme – držíme si své bolístky, křivdy a výčitky pevně na vodítku, pořádně zkrátka, ať se nám hezky hromadí a kupí v neunesitelnou kouli u nohy. Nakonec se téměř nemůžeme hnout z místa. Stěží se belháme. Mnohdy bohužel nevědomě. Je nejvyšší čas prozřít, protože odpouštět znamená volat po vlastní svobodě, po svém vlastním klidu! Znamená zbavit se pout, utéct ze žaláře!

Už jste někdy cítili zášť? Někdo zklamal vaši důvěru, úmyslně ublížil nebo se vás nechtěně hluboce dotknul? Měli jste někdy palčivé nutkání mstít se? Vrátit úder? Už vás někdo rozčílil do nepříčetnosti? Ano, jsou situace, kdy bychom někoho chtěli rozmetat na kusy, vykřičet si na něm hlasivky, popadnout pod krkem a pořádně zatřást. Příště zbystřete – takové emoce jsou vysokými majáky, které výstražně varují naši loď: „Pluj rychle pryč nebo se roztříštíš o špičatá skaliska nenávisti.“ Sami někde v hloubi duše cítíme, že bychom měli poslechnout… To je náš hlavní problém. Ne že bychom neuměli otočit kormidlem a změnit kurz lodi. Ne že bychom neuměli odpouštět. My jen z nějakého prapodivného důvodu odpustit odmítáme!

„Vždyť mi ubližuje, zaslouží si moji nenávist, zaslouží si trpět a pykat, nikdy mu neodpustím,“ namítají lidé. A možná mají i pravdu. Ale! Komu ve skutečnosti zarazili kudlu do srdce? Samozřejmě, sobě. Je třeba si uvědomit, že ring nenávisti nezná vítěze. Jen spousty ostrých ran a potoky krve. V protějším rohu stojí neporazitelný zápasník. Vražte mu výbušnou ránu pěstí a budete nemilosrdně sraženi k zemi! Co dáte, to dostanete. Chcete být nenáviděni? Pak rozdávejte rány a ošetřujte si monokly. Chcete být milováni? Pak milujte, buďte silní a projevte opravdovou lásku – odpusťte! Je to čin pokory! Znamená osvobodit SEBE od negativních myšlenek a emocí. Znamená vyhrát, být šampiónem! Jak řekl Gándhí: „Slabí neumí odpouštět. Odpuštění je vlastností silných.“ Tak se to pojďme naučit…

A začneme přímo u zdroje. Nejprve odpustíme sobě! Naučte se mít rádi sami sebe. Naučte se cítit touhu obejmout a poplácat po zádech toho sympatického fešáka nebo tu krásnou ženu, kteří vám vracejí úsměv v zrcadle. Napište si dlouhý seznam vlastností, které na sobě ze srdce milujete, které obdivujete! Přistupte k sobě, obejměte sami sebe a s láskou vyřkněte mocná slova: „Já ti odpouštím, odpouštím ti všechno. Mám tě rád!“ Odříznete tak ty hordy duševních skřetů, které vás trýzní a bičují. Najednou jsou bezmocní. Bezradní. Jak praví prastaré africké přísloví: „Pokud nemáš nepřátele uvnitř, ti zvenčí nemají sílu tě ohrozit“ Zamilujte se do každého milimetru svého těla i své duše, obdivujte se, odpusťte si své chyby a hříchy. Teprve tehdy můžete předávat pochodeň lásky, úcty a odpuštění ostatním! Buďte tím příkladem a roznášejte světlo…

K tomu, abychom mohli zvednout brnění lásky, musíme odložit břemeno nenávisti! Nakrmte svou mysl láskou, dobrotou a štědrostí, odpouštějte ostatním jejich chyby a nechte negativitu hladovět! Vězte, že bez výživné stravy vašich myšlenek brzy zhyne! Odhoďte ty těžké pytle bezcenného písku, aby váš duševní balon vylétl vzhůru k blankytně modrým nebesům, do říše klidu, naděje a pohody. Osvoboďte se! Vzneste se s orly… odpouštějte!