Stejné červené tlačítko má své místo i v naší mysli. Je to klíč k autopilotovi, který sedí v kokpitu po naprostou většinu našich dní. Stíhá nám též sedět na rameni a do ucha šeptat, že náš každodenní let není zase až tak špatný – je zejména bezpečný, máme svou jistotu, že nic tak katastrofálního se nemůže stát. Může, bohužel. Může se stát to, že celý život budeš hrát podle not, které napsal někdo jiný, a skákat podle tónů každé píšťaly, jen ne té své.
Ač víme, že neustálá práce nám zbytečně ukrajuje hodiny života, které bychom mohli smysluplně investovat do svých blízkým a zálib, posloucháme svého autopilota: “V klidu, dělají to tak všichni, musíš to tak dělat taky.” Tak se uklidníme a dupeme v rytmu dál. A i když víme, že bychom mohli odvádět více než odvádíme, dušičku nám pohladí automatická odpověď: “Hele, zůstaň nohama na zemi! Nikdy se ti to nepovedlo, vždy jsi zklamal. Buď rád, že jsi rád.”
Musíme tě zklamat, i toto jsou programy původem od techniků, jež autopilota programovali. Jsou to všechny ty zákazy, zdvižené ukazováčky, tresty a výstrahy nejen z dětství, jež máme zapsané hluboko pod kůží. Ty zažité vzorce, které vítězí nad naší přirozeností, zvědavostí a touhou prožít plnohodnotný život. Mezi hlavní programátory patří rodiče, kultura, škola i přátelé. A víš co? Je čas se vymanit a plně se od nich osvobodit!
“Jestliže budeš čekat, výsledkem bude jen a pouze to, že zestárneš.” – Larry McMurtry
Jenže… Může se stát – a u většiny se to bezpochyby stane -, že se jedné krásné noci probudíš v objetí potu a z děsem v očích a zjistíš, že v tvůj věk již pěknou řádku let uzavírá dovětek “-sát”, a ty budeš vědět, že jsi ještě stále nezažil vše, co jsi chtěl. Bláhový pocit, že je stále ještě dost času, tě již nedokáže uchlácholit. Bude krutou lží! Den za dnem se to bude stupňovat a na tebe bude padat stále větší a větší deprese. Ačkoli je mládí tatam, stále ještě je čas změnit svůj postoj a svůj život. Proč ho ale neobrátit o 180 stupňů již nyní? Budeš raději následovat ty šlápoty na cestě vedoucí k průměrnosti?
Čím déle toto spušťadlo přehlížíme, tím těžší je potom jej stisknout a začít korigovat svou cestu života naplno po svém.
A kde zůstaly zapomenuty všechny ty sny – na co ksakru čekáš? Čekáš na nějaké božské gesto, že už je vše přichystáno? Ani tvé životní stopky nebudou počítat do nekonečna. Haló, vzbuď se a pořádně si promni své oči! A ještě dnes si sedni na 30 minut s prázdným listem papíru, kam zapíšeš, jak jsi ve svých dětských snech krotil dinosaury, poskakoval po prstenci Saturnu, nebo jak jsi jako nejkrásnější princezna žila na zámku na nejvyšší hoře světa. O čem byly ty nejdivočejší sny tvého dětství?
Tyto sny přetékající archetypálními znaky se ti možná do puntíku nesplní, ale zavedou tě přímo k tvým největším vášním. Opět probuď k životu své sny! I ty se pro své sny rozpal do běla a následuj je, stejně jako námořníci odedávna následovali Polárku. Pamatuj: Ode dneška za rok si budeš přát, abys začal právě dnes. A proto dej budíček svým snům!
No hlavne jestli autor sam zivi sve sny 😉 Tento clanek je pouhou sbirkou vlastnich rad sobe sama. V tom clanku citim podzimni svezest kremlskeho pocasi. Chces-li probudit sve sny, prozij je znova a znova, vid je znova a znova, sni o nich znova a znova a tak vse porad dokola, az zjistis krutou skutecnost. Jiz daaavno sve sny zijes. Jen jedno proti, sny zijes na nejruznejsich cestach, sny prozivas na kazde ze svych paralelnich cest, jsou cesty tiche, jsou cesty blyskave, jsou cesty tolika druhu a je jich vic nez kolik je 1 a 1. A az uvidis ve sktecnosti to co se ti coby diteti zdalo, hmmm ne, to neni cas, ktery ridi nase kroky…
Tak z tohohle mrazí, jak je to pravdivé. Sice už jsem si jednou nabil ústa při cestě za svými cíli, ale po tomhle mám chuť jít do toho znova a rozštípat překážky na cucky.