Být nejlepší nebo k nejlepším patřit, být oceněn, pochválen, oblíben… Touha po uznání je s námi už odnepaměti. Může být přirozená a motivující, ale pouze do jisté míry. Lpět na uznání druhých demotivuje a v rozvoji a spokojenosti brání. Jak to vybalancovat?
Uznání od kolébky
Dítě touží po uznání rodičů, student po uznání lektora, přátelé chtějí obdobnou reakci od přátel, zaměstnanec od zaměstnavatele, partner/partnerka od partnera/partnerky…. a na sociálních sítích je touha vygradována až k hranici “být uznávanou celebritou”. Není lehké se s tím popasovat a zůstat IN, ale jde to!
Optejme se sami sebe
Říká se, že nejlepším psychologem je člověk sám sobě, má-li otevřenou mysl a srdce.
Proto si můžeme pomoci sami prostřednictvím otázek.
Uznávám se dostatečně sám/sama?
Základem je zdravé jádro. Máme-li uvnitř sami sebe bezpečné místo, oázu klidu, míru, vyrovnanosti, lásky a radosti, není pro nás to, co ne/přichází zvenku, tak zásadní. Hlavní šťávu totiž čerpáme z vlastních zdrojů. Máme dostatečné vlastní zdroje?
„Dospělý je ten,
kdo umí být šťasten sám se sebou.“
Osho
Co se reálně změní?
Představme si uznání, jaké by si naše ego přálo. Od milé pochvaly až po korunovaci… Co se reálně změní a na jak dlouho? Nic moc, že? Tak proč tomu přikládat takový důraz?
Nekompenzuji/nezakrývám tím něco?
Mnohým věcem uměle (často nevědomky) přidáváme na významu a mnohým ho uměle ubíráme. Uznání zastupuje důležitou složku vztahů, avšak není samo-spásné. Ukažme si to na jednoduchém příkladu: Když nám partner k narozeninám pořídí krásný dárek, ale nepochválí účes, není to problém. Když nám partner na narozeniny ani nepopřeje, ale pochválí nám účes, je to problém.
Mám oči otevřené před všemi formami uznání?
Očekáváme uznání ve formě diplomu nebo jasných slov… a ono přijde ve formě úsměvu a úklony. Způsobů, jak někoho uznávat, je nepřeberné množství. To, že nás někdo neocení/neuzná tak, jak my si představujeme, neznamená, že nás neuznává/neoceňuje tak, jak nejlépe umí. Mějme oči (a především srdce) otevřené.
Co můžu dělat?
Cítíme, že si zasluhujeme uznání, darujme si ho. Máme-li pocit, že ve světě chybí, buďme těmi, kdo ho druhým projeví. A především: Zaměřme se na smysl. Uvědomme si, proč danou činnost děláme nebo proč jsme tací, jací jsme. Jistě k tomu máme hlubší důvod než reakci druhých.
Čtěte také: Jeden člověk má moc nad vaším životem! Víte, kdo to je?
