Historicky první prototyp bezejmenného tryskového vlaku se v SSSR vynořil roku 1970, tedy na konci jedné z nejtěžších (a nejabsurdnějších) dekád sovětské historie. Je přitom klíčové si uvědomit jednu zásadní věc, která dnes pravděpodobně vyzní trochu neuvěřitelně: Sovětům vůbec nešlo o nějakou modernizaci přepravy prostého, tvrdě pracujícího komunistického lidu, to ne. V podstatě na to ani nebyly adekvátní železnice. Bylo prostě jen “nutné” dokázat, že co zvládne Američan, to zvládne i Rus. I kdyby se měl po svém sokovi opičit.
Sovětská trysková mašina si, jak to ostatně běžně chodilo, vypomohla letadlovým motorem, konkrétně zařízením z dopravního letounu Jakovlev Jak-40 (1968). Šasi patřilo celkem nezajímavému vlaku ER22. Dva motory v jednom stroji propůjčily vlaku na trase Golutvin – Ozyory ďábelskou rychlost 249 km/h (pro srovnání: “imperialistický” M-497 alias Black Beetle – 296 km/h). Kdy jste naposledy jeli, nebo spíš letěli, vlakem takovou rychlostí?
Ať už jsou daná čísla jakkoliv pravdivá nebo zkreslená, rychlovlak nikdy neopustil porodní fázi jediného prototypu. Ostatně, sovětské železnice se nacházely (a dodnes často nacházejí) v natolik špatném stavu, že by se muselo hojně zainvestovat do tratí zbrusu nových. Na což těžkým průmyslem, hromadným zbrojením, jaderným a vesmírným závodem bitá ekonomika samozřejmě neslyšela. Na tento problém už ostatně vlakový konstruktér Kalininskij, nadšený otec celé ideje, narazil o celých šest let dříve, když si pohrával s přizpůsobením japonských rychlovlaků Šinkanzen pro poměry, panující v jeho vlasti. Nakonec po něm v Moskvě pojmenovali metro.
Sovětský sen o vlastním tryskovém vlaku se tedy splnil jen formálně a jako takový nepřežil rok 1971. Američané tento souboj vyhráli, ale byl to spíše jednooký vítěz nad slepým bojovníkem. Problematiku rychlovlaků na dlouho ovládli Francouzi a Japonci, kteří se prozíravě nesoustředili na bizarní, novináře dráždící konstrukci a hlavně se zcela oprostili od potížisty v podobě tryskového motoru.
