Paul Brunton zasvětil celý život hledání duchovní podstaty člověka a osvobození se od materiálního světa. Západnímu světu poprvé představil umění jógy a meditace. Jeho citát: „Máme právo se ptát těch, kteří vyloučili ze svého světového názoru veškeré duchovní hodnoty, co tím získali“, vyjadřuje jeho celoživotní touhu – navrácení duchovních hodnot do života západní civilizace. Sám prošel složitou cestou hledání pravdy a osvícení, aby nakonec zjistil, že dokázal prožít vědomí skutečně svobodného člověka.
PhDr. Paul Brunton se narodil v Londýně v roce 1898 pod jménem Raphael Hurst. Po získání doktorátu z filozofie se stal publicistou a redaktorem. Již od útlého dětství v sobě objevoval svou duchovní podstatu. Hodně se vzdělával četbou a věnoval se studiu světových náboženství, mystice, ale třeba i okultismu. Redaktorská činnost jej ale brzy přestala duševně naplňovat. Rozhodl se cestovat do východních zemí (Indie, Kambodža, Egypt a další země v Asii) a na vlastní oči poznávat místa, o kterých dosud jen slyšel. Tím začala jeho duchovní cesta sebepoznání, která měla získat odpověď na základní otázky: „Kdo jsem? Kam směřuji? Jaký je účel mé existence?“
Jeho rodinou se stal takřka celý svět. Každá země, ve které se objevil, každý člověk, kterého potkal a všechny kolem sebe naplňoval zvláštní energií, která z něj vyzařovala. Jeho knihy, kterých napsal přes 20, vznikaly každý den. Paul si každý den zapisoval své postřehy. Jeho duchovní prožitky tak postupně vytvořily soubor spisů, který dokázal převést do „jazyka západu“. Mnoho lidí, kteří se s jeho dílem seznámili, našli v meditaci hluboké uklidnění mysli a stali se šťastnějšími a spokojenějšími lidmi s ušlechtilejšími cíli.
Nikdy se nevzdávejte – tak by mohla znít jedna z nejdůležitějších rada od Paula Bruntona. Ačkoliv si sám prošel obdobím, kdy se nedokázal duševně odpoutat od světa a meditovat, nikdy svou touhu po naplnění nevzdal. Naděje je východiskem, jak dokončit cestu.
Setkání se Šrí Ramanou Maharšim, tamilským duchovním mudrcem, v něm zanechalo hlubokou stopu. V meditaci poznal stav skutečné svobody. Svoboda není nic materiálního, není to ani člověk sám o sobě. Svoboda v pojetí Paula Bruntona je čisté bytí, oproštěné od jakýchkoliv myšlenek, emocí či znalostí. Tuto svobodu vnímal i v rámci cestování, nikdy nebyl závislý na něčem, či na někom. Žil odpoután od materiálních věcí, nevlastnil, nebyl pánem, ani otrokem.
Nadějí Paula Bruntona může být fakt, že svět se mění. Sám Paul Brunton vydával své knihy v době kolonialismu, kdy Indie či ostatní asijské a africké země, které navštívil, ještě zdaleka nebyly samostatné. V očích Evropanů, bylo zdejší náboženské vyznání a pojetí světa, něčím nepodstatným, opovrženíhodným, a už vůbec ne něčím, co by se mohlo líbit západnímu světu. Paul Brunton ale dokázal, že to tak nebylo. Lidé si díky jeho práci začali uvědomovat postavení člověka v materiálním světě a začali uvažovat o jiném smyslu lidské existence. O vyšším poslání člověka na světě, o vznešenějších životních cílech, o snaze prožít klidnější a vyrovnanější život, o snaze začít si uvědomovat existenci lidské duše. V dnešním rychlém životním tempu je pro člověka stále důležité, zamyslet se nad odkazem Paula Bruntona. Je to lepší variantou, než klesnout na samé dno našeho materialistického pojetí světa.
Dílo Paula Bruntona je dnes až děsivě aktuální. A to již uplynulo více než 30 let do jeho smrti v roce 1981. Ve svém posledním vydaném díle, Duchovní krize člověka (1952), poukazuje na tuto skutečnost – člověk prožil již dvě světové války, rozpoutá další, nebo si vezme poučení z těch předchozích? Nadějí může být ztráta sobeckosti a ignorance, a navrácení se k duchovní podstatě člověka.
