Nerosteš? Začni dělat víc chyb!

Vrátíme se společně zpět v čase do dob, kdy největší starostí našeho života bylo, který prst si žužlat tentokrát. Je nám sotva pár měsíců, bříško si vláčíme po zemi. Máma s tátou mají ohromnou radost, že jim doma pravidelně leštíme podlahy. Z odhlodlaného amatéra vyrůstá batole profesionál.

Osvojili jsme si jednu z prvních pozemských dovedností. Bravo! Jenže to nestačí. Naše hladová dušička se touží naučit něco dalšího. “Taky chci umět chodit,” apeluje rodící se sen. A teď si představme, kdybychom nad tím mávli rukou se slovy: “A začnu s tím hned, jak o tom budu všechno vědět.”

Kolik znáte dětí, které s chozením čekají, dokud přesně ví, jak na to? Kolik ratolestí posedává v rožku obýváku, studuje ilustrovanou encyklopedii s anatomií lidských nohou a zákony fyziky předtím, než se odváží ke svému prvnímu krůčku? Legrační představa? Jen do okamžiku, než si uvědomíme, že přesně takto fungujeme v dospělosti.

Chceme se něco naučit, ale z pouhého pomyšlení na vratké začátky a první pády máme půlky stažené pevněji než zápasník sumo. Než se cítít jako úplný nešika a začátečnická nula, raději nikdy nezačneme a najdeme si vyhřáté místečko v přeplněné čekárně na instantní dokonalost mezi dalšími lovci pokladů.

Malému dítěti je jedno, že o přešlapování nemá nejmenší páru. Chce chodit! K tomu, aby před sebe zkusilo natáhnout tu malou věc s šesti načechranými faldíky, nepotřebuje chytrou knihu ani žádný zaručený recept na dokonalou chůzi. Stačí dobrý mentor (rodiče), u kterého vidí, jak přibližně na to a velká chuť hrát si s tím, zkoušet, padat, vstávat a znova a znova ráznými dopady testovat absorbční vlastnosti plenky (nikoliv ty uvedené na obalu).

Jde-li o osvojení nové dovednosti, jsou jen dva typy lidí. Například taková lukostřelba. Někdo stojí sedm hodin před terčem a je nešťastný, že nemůže přesně zamířit a vystřelit, protože se mu třese ruka, fouká vítr, vyrušuje ho káně a svědí ho pata. Celý den promarnil čekáním na zázrak, zatímco jeho kamarád hned ráno natáhl tětivu a vystřelil přibližně směrem, kterým chtěl. “Páni, trefil jsem vedlejší strom, slabých pět metrů vedle,” pochvaluje si svůj premiérový výkon. “Příště musím mířit víc doleva,” nadšeně prorokuje zlepšení v dalších pokusech.

Nebál se vypadat jako nemotora, vystřelil, dostal zpětnou vazbu, upravil podle ní svoje další činy a zkusil to znovu. Takový je koloběh mistrů. Zatímco se jedni připravují, míří, míří, míří (a studují, studují a studují)… až se konečně dostanou k dalšímu míření, jiní pronikají do strategie vítězů: Připravit – přibližně zamířit – vypálit – AŽ teď mířit přesněji na základě výsledku.

Zapište se konečně na taneční lekce, do kurzu řečnictví, začněte oslovovat neznámé lidi, nebo se pusťte do španělštiny, kterou odkládáte dobrých 6 let. Pokud  nezahodíte svůj chronický perfekcionismus teď, odnesete si svoje touhy do hrobu. Udělejte první krok a začněte se v tom plácat. Negativní zpětná vazba je nejlepší učitel. Vyhýbat se jí je šílenství a jistou vstupenkou do šedošedé průměrnosti.

Největší vítězové jsou ti, kteří prohráli víckrát než všichni ostatní. Tak se chyb přestaňme jednou provždy bát, jsou to naši největší spojenci na cestě výš a dál. Ještě dnes si vyberte jeden ze svých zaprášených terčů a palte jako kulomet. Jakýkoliv výsledek je zábavnější než hezká představa ve výloze mezi pavučinami na pozadí mysli. Úspěch slouží pouze k oslavám, úspěch samotný nás nikdy nic nenaučí. Jsou to ta malá i větší klopýtnutí, chyby a přešlapy po cestě k němu, které v sobě nesou největší hodnotu, lekci, ponaučení a růst, po kterém všichni prahneme.