Silná, krásná, odvážná, sebevědomá a talentovaná herečka a zpěvačka. Sen mnoha mužů i žen. Nenáviděná i milovaná… Znáte příběh této zajímavé ženy?
Maria Magdalene Sieber se narodila 27. prosince 1901. Pocházela z Německa ze zámožné rodiny. Již od dětství byla SVÁ… Nosila mužské oblečení s neobyčejnou elegancí a šarmem. Velice si rozuměla s tatínkem (vlastním i nevlastním), což pravděpodobně dalo základ tomu, že se i v dospělosti cítila mezi muži dobře. Chtěla se stát houslistkou, ale tento sen jí kvůli zranění ruky nevyšel. Poté měla sen stát se herečkou… Už na škole si upravila jméno na Marlene Dietrich a neostýchala se jít za svými sny. Její filmové počiny v němých filmech byly ale spíše průměrné: neuměla věrohodně zahrát zoufalost a bezmocnost. Průlom v kariéře nastal až s filmy mluvenými, kde své osobitosti dala volný průběh, a to i slovem. První taková role, ve snímku Modrý anděl, z ní udělala okamžitě hvězdu první velikosti. Hned na to o ní projevil zájem Hollywood a tak, v roce 1930, odjela do Ameriky.
„Přátelé jsou lidé, kterým nevadí, zavoláte-li jim třeba ve čtyři hodiny ráno.“
Ve filmu Maroko sklidila celosvětový úspěch a ukázala, jak může být žena sexy i v mužských šatech. O pár let později se chtěla vrátit zpátky do Německa. Fanoušci si to žádali a i ona sama toužila hrát, zpívat a mluvit svou rodnou řečí. Hitler už ale figuroval v politickém dění a to se Marlene příčilo. Zůstala tedy v Hollywoodu a věnovala se kariéře. Hitler se stal jejím fanouškem. Obdivoval její herecký talent, ale mluvil o ní jako o hyeně, protože utekla z Německa, nesympatizovala s ním a místo působení v Německu se věnovala kariéře v USA.
„Muži nejprve uvažují a pak jednají. Ženy nejprve jednají a pak uvažují.
Nedělají však víc hloupostí než muži.“
Zahrada Alláhova (1936) byla zkouškou ohněm. Velice náročné natáčení probíhalo v poušti. Diva ale obstála na výbornou: i při 40 stupních celsia zůstávala krásná. Byla také pověstná svou organizovaností a precizností. Když někam přijela, vše nejdříve důkladně uklidila a připravila.
Když se vrátila do Evropy, zavítala do Paříže, kterou si zamilovala. (Později si zde pořídila byt.)
Hitler pověřil ministra filmu, aby ji dostal z Hollywoodu zpátky do Německa. Ona diplomaticky odmítla.
Ve westernu Vzpoura žen nazpívala píseň The Boys in the Backroom, která doprovázela i v akci americké vojáky a dodávala jim elán a dobrou náladu. Často prý na bitevních polích z rádií zněly její písně, a to na obou stranách. Později německým vojákům do radií pouštěli její sentimentální a smutné písně, aby podpořili jejich únavu.
„Téměř každá žena by byla ráda věrná.
Obtížné je jen najít muže, kterému by mohla být věrná.“
Kolem roku 1939 se stala Americkou občankou (při té příležitosti se udělala o 3 roky mladší). USA byla ale opatrná a podezírala ji (spolu s dalšími původně německými občany) ze špionáže a kolaborace s Hitlerem. Později ale Marlene veřejně dokázala, že s Hitlerem a nacisty nikdy nespolupracovala. Na okamžik odložila herectví a roku 1943 vstoupila do války. Tancovala, zpívala, zlepšovala náladu vojáků, pomáhala v kantýně a navštěvovala vojenské nemocnice i v bojové zóně. 1944 přiletěla doprostřed bojů a byla nasazena v armádě, na frontu proti Hitlerovi – stala se vojákem. S propůjčenou hodností kapitánky působila u bojových útvarů jako německo-anglická/anglicko-německá tlumočnice. Slovem veřejně zbrojila proti koncentračním táborům, upozorňovala na hrůzy holokaustu, snažila se pomoci všem vojákům a přála si světový mír.
„Rodný list je pomluva, kterou může žena kdykoli svým zjevem dementovat.“
Po válce se na okamžik vrátila do Německa s americkou helmou – radovala se, že je konec války. Místními ji ale příliš dobře nepřivítali. Ačkoli nebyla nikdy nepřítelem Německa, pouze Hitlera a nacismu, lidé to nechápali a vnímali ji jako zrádkyni. Radost ale měla, když našla svou matku, která válku přežila. Svou sestru šla hledat do koncentračního tábora, ale když zjistila, že byla v bezpečí, protože byla přívrženkyní Hitlera, sesterské pouto se vytratilo. Hrůzy, které v koncentračním táboře viděla (prostředí, mrtvá těla), ji velice poznamenaly. Možná i proto s bojem o mír nepolevila ani po válce a angažovala se i do protiválečných akcí pro Koreu a Vietnam.
Legendou ve světě showbyznysu (na Hollywoodském chodníku slávy má svou hvězdu) se stala nejen díky svému hereckému a hudebnímu talentu, ale také díky svým koncertním one woman shows.
„Zlozvyky – to co mají jiní lidé.“
Poslední malou roli měla ve filmu Krásný gigolo, ubohý gigolo (1979). Pak svůj čas trávila v bytě v Paříži. S okolím komunikovala jen telefonicky. Špatně se smiřovala s procesem stárnutí, už si nepřipadla krásná. Na věčný odpočinek se odebrala takto v ústraní (1992).
TIP na film: Zahraniční aféra, Plavovlasá Venuše, Pokušení, Rudá carevna, X-27, Šanghajský expres
Zdroj: dokument Hitlerovy ženy, csfd.cz
