Nacházíme se v peruánských Andách, v srdci tropické džungle. Prokousáváme se zapadlým údolím, jímž protéká chladná Urubamba. 400 metrů nad řekou ční strmý jehlan svaté hory. Její konečky pohlcují oblaka. Macchu Pichu – zapomenuté a pověstmi opředené sídlo Inků. Horské sedlo okupuje ve výšce 2 350 metrů nad mořem, v těsném sousedství samotného nebe. Orosená stébla trávy střeží svůj div světa a jen nejodvážnější se vydají pokořit strmou horu, aby si odnesli vzácné zážitky. Krok po kroku stoupáte mlhou a najednou zlom! Zvládli jste zkoušku, prorazili jste mračna a spatřili okouzlující modř. Obloha rozevírá svoji nekonečnou náruč a vítá vás ve městě duchů. Začínáte cítit, proč Macchu Picchu patří mezi nejzáhadnější místa světa!
Krása tohoto místa je nesporná. Macchu Picchu, to je především rozsáhlý systém terasových zahrad. Jednotlivé terasy jsou důmyslně rozděleny do desítek pater. Každá si uchovávala specifické mikroklima a nesla odlišné plodiny. Všude, kam oko dohlédne, není nic než překrásná zeleň. Vysoká vlhkost a jinovatka na travinách zrcadlí paprsky, které zaplavují pohoří životem. Strhující! Horskou panenskou atmosféru nenásilně doplňují kamenná obydlí. Paláce, chrámy, úschovny a přibližně 150 domků. Jako stavební materiál posloužili kvádry z bílé žuly. Některé masivnější váží až 50 tun. S otázkou, jak je staří Inkové dopravili na 400 metrů vysoký hřeben, si dodnes nikdo neví rady. Žulové bloky sloužily jako obří kostky dětské stavebnice. Zručnost, s níž skládali kámen na kámen, aniž by použili maltu, je vskutku fascinující. Pečlivě otesané kameny do sebe zapadají se zarážející přesností. Tvoří jednolité, velice stabilní stěny. Mezi dva žulové kvádry je prakticky nemožné zastrčit čepel nože, doléhají k sobě jako slepené. Ve ztraceném městě Inků žilo přibližně 750 osob a je zřejmé, že věděli mnoho o poloze a pohybu těles na denní i noční obloze.
Například kamenný sloup, zvaný Intihuatana, vzpínající se z masivního podstavce. Pomocí přesného stínu je dodnes možno přesně určit rovnodennost a další významná kalendářní data. Přenesme se do 21.března či 21.září (dny rovnodennosti), do pravého poledne, kdy slunce zalévá pohoří porcí hřejivého světla. Rozjasňuje zelené hory, zapadlé údolí i stabilní stěny domů. Ovšem dnes Intihuatana nevrhá žádný stín, dnes ne. Tak dává nekompromisně najevo, že rovnodennost je zde. Tady a teď. Zdejší lidé toho mohli využít ve svůj prospěch. Kdybychom pokračovali, je až s podivem, jak dalekosáhlými znalostmi místní obyvatelé oplývali.
Macchu Picchu předkládá hádanky a rozdává otazníky. Proč zaniklo? Kdo a proč tu žil? K čemu to celé bylo? Byla to horská pevnost, úkryt, místo k uctívání Bohů? Nebo snad místo, kde Inkové kladli otázky všemohoucím bohům? Není jisté, jak a proč zasídlený vrcholek opravdu vznikl. Ti, co jej spatřili na vlastní oči, se však jednohlasně shodují v jednom. Vysoko v horách působí jako ochutnávka ráje. Člověk pohlédne vzhůru, rozpaží a se cítí jako pán světa, se vší pokorou a úctou. Nad terasami a kamennými zdmi prohání vítr rozcupované mraky. Rozhání je pryč od starověkého sídliště, aby mohly omývat okolní pohoří. Slunce se jimi prořezává a obnažuje mystické panoráma. Zdi mlčí. Jsou zahaleny tajemstvím hustým jako mlha. Vnímání času podivně zamrzá a vězte, že se stejně tak stane, až vám šedá mračna odhalí Macchu Picchu v celé své kráse. Už totiž znáte velké tajemství. Víte, co se nachází mezi nebem a zemí.
