Kam jsme k čertu zakopali hrdinství?

Dělej to, co ostatní. Jdi s proudem. Nevybočuj z řady. Snaž se zapadnout. Jistě jste sami zažili tento druh vakcinace proti úspěchu. Jakoby bylo důležitější jít s davem, než žít svůj život. Jakoby bylo důležitější nevybočovat z řady než dát své rodině skutečnou svobodu a lásku bez omezení časem a penězi. Žijete i vy ve světě, kde je slušnost považována za slabost? Kde je za každým úspěchem zákonitě nějaký podraz a faleš? My ne. Žijeme v zemi, kde uspět lze tím, že budete sloužit druhým. Kde je v pořádku druhé povzbuzovat a dávat jim víru. A tyto dvě dimenze jsou na jednom místě, v jednom čase, tady a teď. Jsou odděleny pouze tenkou linií jménem odvaha.

„Odvaha je první z dobrých lidských vlastností… protože je zárukou těch ostatních.“ Winston Churchill

Přátelé, taková je skutečnost – jsme ve válečném stavu! Naším nepřítelem nejsou armády jiného státu, ale strach a průměrnost. A jsou to vytrvalí nepřátelé. Nikdy neodejdou, dokud se nerozhodnete nad nimi zvítězit. Budou vždy řídit váš život a vaše kroky. Strach nás svírá kdykoli máme udělat něco jinak, nově, poprvé. Stále našeptává: „Co si o Tobě druzí pomyslí, jak se na Tebe budou dívat?“ Přesně takové všivácké řeči zasazuje do naší mysli a my jim následně ve svých činech podléháme. Muži, je na čase oprášit štít a vyhrát svoji životní bitvu, vysloužit si skutečné štěstí a naplnění. Udeřte do stolu a nechte váš hřímot rozeznít nad čelními liniemi nepřátelských pochybností: „Už nikdy nedovolím, abyste nade mnou vládly! Budu vším, co Bůh chce, abych byl!“

Jakmile projevíte nahlas odvahu, až ukážete světu to statečné srdce, řady strachu se začnou drobit a panika stihne jejich týl. Něco, s čím strach nepočítal se stává skutečností! Jeho útočné vlny se bezradně rozdrtí o váš štít. Nyní to budete vy a ne strach, kdo vládne vašemu životu. Buďte těmi hrdiny, o nichž jsme jako malí četli, těmi z filmového plátna. Najděte odvahu k hrdinství, neboť nebude stát ani život vás ani vašich blízkých. Ale zcela ztratíte život, pokud jej ponecháte spárům strachu. Pozvedněte svůj charakter a dělejte to co, je správné, i kdyby byli všichni proti. A nedělejte špatné, i kdyby byli ostatní pro. Udělejte z příštích týdnů a měsíců vaše tažení za statečnějším životem. Takovým, na který mohou být vaše děti hrdé. Že je to naivní? Ne! Naivním to pojmenovávají jen slabí lidé, kteří nikdy nenašli odvahu to udělat. To jsou takové ty pozitivní řeči… Ano! Cožpak život má být plný těch negativních? Budou vás kritizovat ale vaše odpověď bude vždy jasná: „Kdybych to, co mi tu říkáš, proměnil na stravu, nežral by to ani můj pes!“

A konečně, až přijde den, kdy vás stihnou vlny kritiky, kdy se lidé vysmějí vašim snům, kdy vás život prozkouší na plné obrátky… V ten den povolejte do služby Dreamlife.cz! My jsme kritikobijci, růstotvůrci, snůstavitelé! Najděte odvahu žít statečnější život, být těmi hrdiny, kterými dokážete. To není možnost, to je naše odpovědnost!

Na závěr tohoto dosti nevybíravého myšlenkového boostu připojuji příběh Roye Benavideze z knihy Proč je důležitá odvaha, kterou napsal John McCain – protikandidát Baracka Obamy. Snad nikdo z nás nebude v životě nucen položit takové hrdinství, přesto to naše nemusí být o nic menší.

Rotmistr speciálních sil Roy Benavidez byl synem texaského zemědělského pachtýře. V mladém věku osiřel. Byl klidný a pomalý, spolužáci se mu posmívali a říkali mu „zabedněný Mexikán“. Školu opustil po osmé třídě a pracoval na bavlníkových polích až do 19 let, kdy vstoupil do armády. Při své první cestě do Vietnamu roku 1964 šlápl na minu a vojenští lékaři očekávali, že bude do smrti zmrzačen. Zmýlili se – Roy se uzdravil a dal se k Zeleným baretům.

Po druhé byl nasazen do boje v Loc Ninh ve Vietnamu. Časně ráno dne 2. května 1968 monitoroval rádiem dvanáctičlennou průzkumnou hlídku. Tři Zelené barety, jeho kamarádi, a devět příslušníků kmene Montagnard byli vysazeni na kambodžském území v husté džungli západně od Loc Ninh. O nebezpečnosti svého úkolu nemohl nikdo z mužů na palubě helikoptér, jež toho rána hlučně letěly k místu přistání, nevědět. Dobře věděli, že tato oblast, pokládaná za svatyni nepřítele, je ostražitě střežena silnou jednotkou vietnamské armády odhodlané území za každou cenu udržet. Proto téměř ihned po přistání zaútočil na našich dvanáct mužů nepřítel, jehož síla narostla až na jeden prapor, a obklíčil je.

Byla to nešťastná akce. Na vysvobození obklíčení hlídky byly poslány tři další helikoptéry. Prudká střelba z ručních i protiletadlových zbraní, při níž bylo několik členů posádek raněno, však vrtulníky donutila k návratu na základnu. Benavidez, který byl na rádiovém příjmu, uslyšel, jak jeden jeho kamarád volá o pomoc za střelby, jež podle Benavidezových slov „zněla, jako když se praží kukuřice“. Skočil do jedné z přistávajících helikoptér a přihlásil se k dalšímu pokusu o záchranu. Když pak doletěl na místo, viděl, že nikdo z obklíčených není schopen se k místu vhodnému k přistání dostat. Čtyři již byli mrtví, mezi nimi i velitel hlídky. Osm ostatních bylo raněno a neschopno pohybu. S nožem a kufříkem první pomoci vyskočil Roy z helikoptéry vznášející se tři metry nad zemí a běžel šedesát metrů k raněným kamarádům. Než k nim doběhl, byl zasažen do nohy, do obličeje a do hlavy. Zvedl se však a běžel dál.

Když byl u nich, ozbrojil se nepřátelskou puškou a začal raněné ošetřovat. Přemístil je do výhodnějších pozic, rozdělil jim střelivo a požádal o leteckou pomoc. Odpálil kouřové granáty, aby označil místo k naložení raněných a navedl pilota helikoptéry. Přivlekl a naložil čtyři raněné, načež běžel vedle nízko letícího stroje směrem k ostatním a přitom opětoval palbu z ukořistěné zbraně. Tam dostal ostatní raněné i všechny mrtvé s výjimkou velitele na palubu. Když se vracel pro něho a pro tajné dokumenty, které měl u sebe, dostal zásah do žaludku a do zad se mu zaryly střepiny vybuchlého granátu.

Ještě než se mohl vrátit, byl těžce zraněn pilot a stroj se převrátil. Benavidez pomohl raněným opustit hořící vrak a uspořádal je do obranné pozice. Zavolal na pomoc letectvo a dělové čluny, které měly palbou umlčet sílící ostřelování nepřítelem a usnadnit další pokus o únik. Ačkoli byl kriticky raněn, pohyboval se po obranné linii, roznášel vodu a střelivo obráncům, ošetřoval jejich rány a rozdával jim odvahu. Utrpěl několik dalších zranění, ale v boji pokračoval. Celých šest hodin.

Po přistání další záchranné helikoptéry pomohl po jednom nebo po dvou dovnitř raněným. Když šel podruhé, vyběhl za ním nepřátelský voják a udeřil ho pažbou pušky. Bonavidez se otočil, utkal se s ním muž proti muži a zabil ho, načež s novým zraněním zachránil zbytek svých kamarádů. Když byli poslední z nich zvedáni do vrtulníku, zastřelil při další přestřelce ještě dva vietnamské vojáky a vrátil se pro tajné dokumenty. Potom se ještě stačil vyšplhat do vrtulníku, kde ztratil vědomí a nakonec byl pokládán za mrtvého. Když lékař zatahoval zip jeho černého rubáše, plivl mu Benvidez do obličeje. Nato byl rychle dopraven na operaci do Saigonu, kde začala jeho roční rekonvalescence ze sedmi vážných střelných zranění, dvaceti osmi poranění střepinami a ranách způsobených bodákem na obou rukou.

Roy byl vyznamenán Medailí cti, kterou později okomentoval slovy: „Nemám rád, když mi někdo říká hrdino.“ Benavidez zůstal v armádě až do odchodu na odpočinek v roce 1976. Potom žil ze své penze a odškodného za zranění. Čas trávil besedami ve školách a mezi mladými lidmi, poskytoval rady nepokojným, povzbuzoval je, aby zůstali ve školách a nebrali drogy. V roce 1998 Roy Benavidez zemřel – stále ještě se dvěma střepinami v srdci.