Zadáme-li do vyhledávače slovo hranice, definice zní, že jde o myšlenou čáru oddělující dvě navzájem různé přírodní či společenské entity například dva státy, kontinenty, moře či oceány, jazykové oblasti a tak podobně. Absolutně ale chybí jakákoliv zmínka o hranicích v našem myšlení. A přitom právě tyto hranice ovlivňují náš každodenní život mnohem více. Jak vnímáme, co je a co není možné, co dokážeme či nedokážeme. A přitom to tak ne vždy bývalo.
Když jsme byli malými dětmi, nic pro nás nebylo nemožné. Dokázali jsme vylézt na jakýkoli strom, zdolat jakoukoli překážku, být kýmkoli jsme chtěli. Čím budeš, až budeš velká? Ptali se naši rodiče a my s rozhodností námi vrozenou odpovídali celkem jasně: princeznou, prezidentem, kosmonautem, dokonce i milionářem.
“Jestliže jste si stavěli vzdušné zámky, není vaše práce ztracena, postavíte-li pod ně nyní základy.” Thackeray
Neexistovaly pro nás žádné hranice. Vše bylo možné a věřili jsme našim snům. Ale během dospívání jsme začali od lidí v našem okolí častěji a častěji poslouchat: “Tohle můžeš a tohle ne, přestaň snít, sny jsou jen pro malé děti, vrať se nohami zpět na zem, život není jen zábava.” Možná to ani nemysleli špatně, možná nás jen chtěli ochránit, co kdyby to náhodou nevyšlo, abychom nebyli zklamaní…
“Neodpoutávej se nikdy od svých snů! Když zmizí, budeš dál existovat, ale přestaneš žít.” Mark Twain
Nicméně jsme začali postupem času vyrůstat pocitem “nemůžu”. Přestali jsme být těmi nebojácnými lidmi, pro které žádná překážka nebyla dost veliká. A možná právě kvůli tomu, jak se píše v mnoha knihách jen 5% lidí uspěje. Jen 5% procent. Zbylých 95% lidí žije průměrný život, někdy ani to ne.
Čím to tedy je, že i když máme všichni podobné počáteční možnosti, přece jen tak málo z nás uspěje? Právě proto, že 5% nepřestalo snít a jít za svými sny. Porážku či neúspěch nechtěli přijmout jako svůj osud. Odmítli se vzdát. Nedovolili, aby hlas ostatních na jejich vlastní osobu udusil jejich vnitřní hlas. Máme totiž jen jeden život a ten se má žít a prožít, naplněný přesně tak jak to cítíme.
“Měl jsem sen.” Martin Luther
Zavřete tedy na chvíli oči a zamyslete se, co je pro vás nejdůležitější, kdy se cítíte naprosto šťastní. Začněte zase snít a věřit svým snům a hlavně, začněte je realizovat.
To je pravda… zajímalo by mě ale, jako osobnostní rysy mají právě ti, kteří se odmítli vzdát. Ve společnosti, o které se alespoň říká, že je velmi individualistická, je to na první pohled docela překvapivé, kolik lidí se nakonec nechá “přidusit”. Nebo možná žádné velké sny nikdy nesnili?
Já vždycky říkám, že je důležité myslet jako bohatý a úspěšný člověk. Bohatý člověk nevidí hranice, vidí až za hranice, protože je dokáže překročit. A tak vlastně vzniklo i jeho bohatství. Nebál se myslet globálně!!!
Přesně tak, dívat se za hranice. Ve chvíli, kdy vidíme ty možnosti, proč se nechat zastavit. 🙂