Hokejisté, kteří se vzepřeli předsudkům. A vyhráli (1. část)

0
1469

PARADIGMA 1: brankáři jsou velcí chlapi a neměli by se schovávat pod maskou.

Rána pukem bolí i při zápase s přáteli na nejbližším potoce, to vám potvrdí každý, kdo kdy za tímto účelem nazul brusle. O to horší je rána do hlavy. Nedej bože, když na druhém konci dráhy letu stojí někdo jako Gordie Howe. Když se proslulý montrealský lapač puků Jacques Plante vrátil na led newyorské Madison Square Garden nejen se standardní porcí stehů na tváři, ale i strašidelnou maskou, dostalo se mu ještě mnohem větší nevole než kterémukoli jinému hostujícímu brankáři. Pravý hokejový koktejl složený z trochy posměchu, trochy nenávisti a špetky strachu. A to měl tento několikanásobný vítěz Stanleyova poháru po celé Kanadě obrovské jméno.

Ne, že by byl Plante doopravdy první. Propastných třicet let před francouzským Kanaďanem vyrukoval podobně renomovaný brankář Clint Benedict s jakýmsi prazvláštním koženým krytem nosu. Jakmile se Benedictův polámaný nos zhojil do té míry, že by mu při dalším brzkém zásahu černým toušem neuletěl nadobro, tento kryt odhodil a nechal si hrdinně dál poškozovat svůj nepříliš reprezentativní a zjizvený obličej.

Třiadvacet let mrtvý Plante, ač se svého pronikavého úspěchu z velké části nedožil, tímto spustil lavinu jednoho z nejzajímavějších fenoménů moderního hokeje: fenoménu pestře zmalovaných brankářských masek. Potomci jeho riskantního řemesla mu však nejsou v žádném případě zavázáni pouze z hlediska módy a prestiže. Jacques Plante svým chováním bezesporu zachránil desítky nosů, očních monoklů, vyražených zubů a stehů šitých „horkou jehlou“ kousek za ledem, „protože je to přece rutina“. Bylo by do nebe volající tvrdit, že by lední hokej bez Planta k ochraně obličeje nedospěl, nicméně jistě by rozdíl nebyl tak markantní jako je dnes.

Projedete-li seznam brankářských velikánů 50. nebo 60. let, pak s největší pravděpodobností zjistíte, že značnou většinu z nich již o autogram nepožádáte. Neboť kdo žije mečem, zhyne mečem: někteří z nich, jako je například miláček chicagských tribun Glenn Hall, před utkáním pravidelně zvraceli a ve víru hry přišli k lecjaké újmě, v lepším případě se „jen“ stali ubrblanými podivíny. Díky jednomu z nich jsou na bojišti, též známém jako hokejové kluziště, brankáři nyní chráněni jako nikdo jiný. A značka „Plante“ nezemře hned ze dvou důvodů – výkonnostních a pokrokářských.

(Pokračování příště)

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here