Ford FX-Atmos (1954)
Jednou z prvních vlaštovek kreativně-konstruktérského boomu v době Humphreyho Bogarta, Jamese Deana a Marilyn Monroe byl klenot z dílen Fordovy automobilky, Ford FX-Atmos, „ani ne auto, ani ne raketa“. Prototyp poprvé otevřel nejedno srdce milovníkovo na výstavě Chicago Auto Show roku 1954. Společnost jej neskromně prezentovala jako „plod volnomyšlenkářského a nekonečného kreativního uvažování“ a výsledek tomu ve své době celkem trefně odpovídal. Jelikož nejujetější automobilové mozky let padesátých bezostyšně meditovaly nad možnostmi atomového pohonu a konvenční motor jako takový nebyl pro daný model vlastně nikdy vyroben, je asi celkem jasné, že počet šťastných majitelů Fordu FX-Atmos rovná se… nule.
A teď trochu tradičního „co by bylo, kdyby“. Interiér – v tomto případě spíše kokpit – automobilu měl hypoteticky pojmout až 2 šťastlivce, kteří by se v prototypu proháněli a vzhledem k ostře řezaným rysům karosérie by se mohli bavit např. nabodáváním neposlušných kolemjdoucích na divoce žihadlovitá přední světla. Nikoho už asi nepřekvapí, že místo volantu disponoval dvěma joysticky.
Ford Nucleon (1958)
Ford Nucleon byl dalším z nepřeberného množství divokých nápadů popularity chtivé nejstarší automobilky na světě. Název Nucleon napovídá mnohé – ďábelský stroj měl být poháněn miniaturním jaderným reaktorem, podporovaným parní turbínou a turbogenerátorem, takže prototyp měl nakonec být takovou malou elektrárnou sám pro sebe. Slovní spojení „měl být“ je přitom mimořádně namístě, neboť sotva že opustil rýsovací prkna a nejdále se Nucleon dostal do fáze makety v poměru 3:8.
Ford Nucleon by podle odvážných snů ještě odvážnějších konstruktérů dojel na jeden zátah 8.000+ kilometrů od místa zažehnutí, avšak v praxi – jak již bylo výše zmíněno a jak bývá u podobných hokusů pokusů smutným pravidlem – samozřejmě nevyjel z Fordovy garáže. Nehledě na to by si jej samozřejmě 99,9% Američanů nemohlo ze svých umírněných platů – i kdyby třeba nebylo v této vachrlaté době velmi opodstatněných výhrad vůči energii jádra jako takové – nikdy pořídit. Pořádnou dávku ozáření tedy při žádné hutné nehodě nakonec žádný pokrokářský Američan nechytil.
Nefunkční atrapa automobilu je k vidění v Henry Ford Museum v Dearborn, Michigan.
Cadillac Cyclone (1959)
Cadillac Cyclone byl bez nadsázky mladším bratříčkem Fordu FX-Atmos. Šíleně krásný (nebo krásně šílený – jak jen chcete) stroj dostal zelenou až pod vládou Harleye Earla, benevolentního viceprezidenta konsorcia General Motors, po čas své bohaté konstruktérské kariéry se zálibou snižovat a prodlužovat americké koráby, a znamenal vrchol jedné éry – éry raketových prototypů, které se tvářily, že by rády spíše ke měsíci nežli do nejbližšího fastfoodu. Jenže Amerika je milovala!
Prototyp se poprvé představil širším masám v únoru 1959 na startu závodu v Daytona Beach, Florida, kdy se ale díky četným dětským nemocem příliš nepředvedl a nakonec ani zdárně nedokuckal do cíle. Můžeme tedy s klidným svědomím konstatovat, že odchod Harleye Earla do konstruktérského důchodu mohl dopadnout i důstojněji. Stříbrný fešák, v základní verzi poháněný „pouhým“ spalovacím motorem, upgradovaný pak motorem s plynovou turbínou a zároveň malým antikolizním radárkem, můžete aktuálně okukovat v Heritage Center ve Sterling Heights, Michigan. Prototyp stále patří odvážlivcům z General Motors a ani po téměř padesáti letech nepřestává kolemjdoucí, ať už náhodné nebo cílené, fascinovat svou celkovou atypičností.
Mimochodem, hledáte-li na fotografiích výfuk na tak konvenčním místě, jako je zadek auta, pak hledáte špatně. Čert ví proč byl umístěn před předními koly, takže by odvodem zplodin beztak jen způsoboval na ulici nepatřičný zmatek…
