Cestování časem: Proč neměnit svou minulost?

Kdybyste měli stroj času a mohli změnit minulost, udělali byste to? Chtěli byste něco změnit? Trápíte se úvahami: „Co by bylo, kdybych udělal něco jinak?“

S myšlenkami o cestování časem do minulosti koketují filosofové, vědci i snílci odpradávna. Dokonce si s těmito ideami pohrávají i lidé bez vědeckých ambicí či fantazií, a to tehdy, když jednoduše „šlápnou vedle“ → chtějí něco vzít zpět. Již od začátků sci-fi se nad těmito nápady a konspiracemi ale vznáší varování: I kdyby to šlo, byl by to větší risk než přínos. I pouhé zašlápnutí motýla v minulosti může změnit celý svět v současnosti (motýlí efekt).

Samozřejmě zde máme na první příčce časový paradox, který cestování časem do minulosti (teoreticky) znemožňuje. Pojmeme to ale více z psychologického hlediska a zaměříme se na základní body, proč po cestě zpět netoužit:

• Pokud se vrátíme do nějakého bodu v minulosti a změníme ho, zanikne naše aktuální já, verze s původními prožitky.

Eliminace sebe sama, nebo přinejmenším změna myšlenek, vzpomínek a osobnosti bez řádného vývoje rozhodně není tím, co by bylo žádoucí. Už z pouhého pudu sebezáchovy se máme rádi tací, jací jsme, že ano? Měli bychom!

„Vzpomínky jsou písařem duše.“
Aristotelés

• Pokud změníme naše rozhodnutí, které jsme učinili v minulosti, degradujeme tak naše rozhodovací schopnosti.

Snížením schopnosti rozhodovat se teď a tady – na první pokus, dáme pořádnou ťafku našemu sebevědomí. Umět si vytvořit úsudek a stát si za ním je základní dovedností, která nás činí jedinečnými v našich názorech, postojích, reakcích…

Přemýšlivý tvor nedělá nikdy nic bezdůvodně. Pokud máme pocit, že jsme měli něco udělat jinak, vzpomeňme si, jaké pocity nás provázely oním rozhodnutím, kvůli čemu jsme tak jednali. V tu dobu to byla naše volba z nějakého důvodu. Navíc um napravit chybu (když už se stane) prospěje sebevědomí více než pouhé vymazání.

„Život je možné prožívat jen směrem vpřed a chápat jen směrem vzad.“
Jack Welch

• Pokud přetrhneme/pozměníme řetězec událostí, riskujeme mnohem horší stav (a paralelní vesmír).

Představme si například, že upadneme na kluzkém povrchu. Máme stroj času, vrátíme se zpět a kluzkému povrchu se vyhneme. Co může změna přivodit?

Uvedeme si 3 možnosti (z mnoha alternativ):

1. Pád mohl být varováním/záchranou pro jiné. Kupříkladu pro starou paní, co šla za námi. Když jsme ale minulost změnili – neupadli, paní nebyla varována a upadla ona… a mnohem hůř než my.

2. Pád mohl být poučením pro nás. Mnohé vzpomínky jsou schované a vyplují na povrch jako reakce, reflex, když jej potřebujeme. Co když se na podobném místě ocitneme s dítětem (nebo jako stáří) a nic nás neupozorní na to, co by se mohlo stát?

3. Pád mohl být přínosem. Někdy štěstí v neštěstí není okaté. Klopýtnutí nás mohlo přivést k atraktivnímu lékaři, ale mohlo také jen odložit naši služební cestu, díky čemuž jsme stihli zajet do čistírny, kde proběhlo náhodné setkání s přáteli, kteří nás pozvali na oběd a u vedlejšího stolu seděla naše spřízněná duše nebo hledač talentů…

Příčina a následek

Tok času zahrnuje příčiny a následky ve správném sledu. Největší šanci, jak něco zlepšit k lepšímu, je proto vždy TEĎ.

I kdyby se po časové ose dalo cestovat, nemohlo by se nic změnit, protože jakákoli změna by nejspíš zapříčinila paradox, který by řešil pravděpodobně jen paralelní vesmír. Při zachování principu kauzality je totiž vše dáno a jakákoli změna v minulosti by vedla stejně k současnosti takové, jak ji známe. Neznamená to, že nemáme moc. Znamená to, že máme moc NYNÍ.

Vyvolat události minulé lze například hypnózou, fotkami, videi, zápisky… V naši kompetenci není jejich změna, ale můžeme si určité okamžiky připomenout, někdy je i částečně prožít (i u starých filmů, kde se vžijeme do děje). V takovém případě může krok zpět být přínosný, poučný, bezpečný. Někdy se musíme ohlédnout zpět, abychom mohli vykročit vpřed.

Změnit minulost je možné tak, že na ni získáme jiný úhel pohledu v přítomnosti. Uvědomíme si, co se stalo, proč se to stalo, poučíme se, zmoudříme, duševně vyrosteme. Pak může být i pád považován za krok vpřed, díky němuž jsme tím, kým jsme.

Minulost chceme změnit kvůli přítomnosti, ale tu nejefektivněji (z)měníme TEĎ. Což je čas, který je relevantní i pro budoucnost. Pokud jsme tím, kým chceme být, nebyla, není a nebude potřeba nikdy nic zpětně měnit. Když děláme vždy to nejlepší (co je v našich silách), tak nezbude prostor na špatné činy.

Zajímavost závěrem

Pravděpodobně prvním, kdo se zabýval snad nejznámějším paradoxem, Paradoxem dědečka, byl René Barjavel, který ve svém myšlenkovém experimentu zvažuje následující: Když se vrátí do minulosti, aby zabil svého dědečka, tak se nenarodí jeden z jeho rodičů, tudíž se nenarodí ani ON (René)…

Jenže když se nenarodí jeden z jeho rodičů, tak se nenarodí ani René, který se nebude moci vrátit do minulosti, aby zabil svého dědečka. Časovou osu, na které se René nachází, nelze změnit (tedy ani ohrozit jeho nebo dědečkův život). To znamená, že i kdybychom něco pomocí stroje času změnili, tak by se v přítomnosti nic nezměnilo, nebo by se jednalo o paralelní vesmír, kde by beztak naše nová rozhodnutí postrádala smysl, protože by byla vykonána na základě jiného vesmíru (který má jinou minulost a okolnosti).

 „Čas se chce stát!“
(Legends of Tomorrow)
A my dodáváme: Stejně jako vývoj. 

Čtěte také: Čas jako lékař a učitel