Nakreslit nejkrásnější obrázek na světě, nejúžasněji zapět “Pec nám spadla“ nebo postavit nejlepší a nejnedobytnější hrad z písku? Nic z těchto úkonů pro nás neznamenal žádný problém! Moderní malířské libůstky, chybná intonace nebo architektonické výstřelky? Nic z toho nás nemohlo uvést v omyl, veškeré naše konání bylo jednoduše dokonalé. A to proto, že jsme žili tady a teď. Nebylo s kým a s čím porovnávat a čeho se bát. Dokud nás na to ti vševědoucí dospěláci nezačali upozorňovat. Byla jen přítomnost – žádné obavy z toho, že v budoucnu možná nenakreslím lepší obrázek nebo neuplácám takto brilantní bábovičku. A v tom to právě je.
Mysl je dokonalým nástrojem, musí být však užívána správným způsobem a směrem.
Pak náhle nastal den, kdy přišel ten všeuměl, jenž všude byl a žádné chyby přece nedělá (tedy alespoň z perspektivy malého prcka) – dospělý. Začal naši dětskou sebeúctu odhlodávat umně mířenými poznámkami v domnění, že jsou výchovného rázu a povedou k rychlejšímu vývoji. Co si budeme povídat, často natrefil přesně na nejslabší místo a hravě prorazil slaboučké brnění odporu naší duše. My jsme následně začali přemýšlet a v jeho názoru se utvrzovat, jelikož on ví vše nejlépe: „Má pravdu, tenhle obrázek není zase tak dobrý,“ či „Janička opravdu zpívá lépe, já nestojím za nic.“ Začali jsme ustrašeně utíkat k minulosti a budoucnosti – přesně jako on. Mysleli jsme si totiž, že je to normální a správné! A tak jsme začali porovnávat, pochybovat, ztrácet sebevědomí…
Neustále zastrašujeme děti slovy skrze nás promlouvajícího vlastního strachu, například takto: „Ale takhle to ve světě prostě chodí. Neboj, poznáš to jednou sám.“ Tím upoutáváme jejich pozornost a připravujeme je na nejhorší. To nemusí přijít, avšak my se tomu bohužel vydáváme naproti. A jelikož to hledáme, také to časem nalezneme, vytvoříme si tím osobní zkušenost a předáme ji svým dětem. Ačkoliv od těchto momentů již uplynulo 30, 40 nebo i více let, neustále máme tendence odbíhat kvůli tomu od přítomnosti, jediného důležitého momentu. Dokud však tento plevel nemilosrdně nevytrhneme z našeho podvědomí, bude se neustále množit a zapouštět kořeny hlouběji a hlouběji. A také se plést do mnoha další záležitostí. Jiná cesta, než tento plevel bez soucitu vyhubit, však k plné přítomnosti nevede!
Že máme plno starostí? A nedostali jsme se tak „náhodou“ k důležitosti plánování času? To proto, že teď by mohla přijít výmluva, že děti žádné starosti nemají – záleží však na úhlu pohledu. K plánování času je však bezpodmínečně nutné znát smysl svého života, své poslání, nazvěme to jakkoliv. To znamená skutečně přemýšlet. Znáte-li své poslání, není kam spěchat, není důvodu ke stresu a není čeho se obávat… Budete-li vědět, že se ubíráte správným směrem, nebudete nuceni neustále odbíhat do budoucích momentů nebo zkoumat minulé zkušenosti. Budete plně cítit doteky přítomnosti, to nejkrásnější a zároveň jediné opravdové v tomto vesmíru.
Zvládnete-li perfektně tento okamžik, zvládnete zajisté perfektně i okamžik příští. Není třeba se ho strachovat!
Ano, mluvme neustále tak, že máme plno starostí, hurá do toho! Naše podvědomí nám podá pomocnou ruku, abychom starostí měli ještě více – tím nám dodá možnost ještě více projevit své dovednosti. My si to vše způsobujeme sami, copak to není patrné? Co se však stane, když začneme přemýšlet a mluvit tak, jako kdyby žádný včerejšek ani zítřek nikdy neexistoval? A jelikož víme, že jdeme správným směrem, skutečně tak budeme schopni hovořit…
Žijme celý den teď! Žádné co mohlo být, co může být, proč někdo tohle udělal a proč tohle ne. Co bylo, bylo. Co bude, bude. Žádné mohlo a může být, pouze je. Teď prostě je. Na vás je pouze to, čeho díky tomu dosáhnete! Pomocí těchto vět pro vás bude mnohem jednodušší neodvádět svou pozornost od tohoto okamžiku a objevit jeho nepopsatelnou krásu. Pusťme se do toho společně, výsledky to přinese, uvidíte.
Tak… a jsme u věčné otázky: Jak to nyní aplikovat? Jak se do toho stavu vrátit? Snadno: „Když přemýšlím, tak přemýšlím. Když jím, tak jím. Když jsem na záchodě, jsem na záchodě.“ To je celé, jelikož si uvědomujete svůj sen… A kdykoliv přemýšlíte a plánujete čas, myslíte tak, abyste svého snu dosáhli. Když jíte, pak víte, že váš organismus díky živinám sílí, abyste vy byli schopni sen naplnit. A když jste na záchodě? Ulevujete tělu, aby se zbavilo všeho nepotřebného. To proto můžete být nerušeně stále v přítomnosti. A tak je to se vším vaším konáním. Zahlédli jste již světlo na konci tunelu?
Velmi dobrý článek! Jako většina zde na DL.cz, ale tento mi mluví z duše. Od dětí se toho dá mnoho naučit, vždy mě fascinuje, jak děti přemýšlí a často mě něčím překvapí.
Zdravím Danieli, děkujeme Vám! Ano, jsou skvělými učiteli. A kdo ví, co všechno se od nich můžeme ještě naučit… Úspěšný den, Radek
Musím s tímto článkem souhlasit. Mám dceru, která o ničem nepochybuje. Prostě to ví. Ví, že v Kinder vajíčku bude motýlek, kterého chce a on tam je. Je úžasné jak dovede svou mysl nasměrovat. Je to můj velký učitel.
Děkuji za tento a i ostatní vaše články. Přece to nejdůležitější pro nas je, že jsme tady a teď!
Hanko, my děkujeme Vám za příspěvek! Ano, jen tady a teď. Tomuto přístupu a pohledu však není snadné přijít na kloub. Skvělý den, Radek 😉
Pěkný článek, kdy jsem ho četl, vzpomněl jsem si na svou nejoblíbenější knížku – Malého prince, kde je tato problematika ukázána natolik precizně, že si někdy říkám, že Exupéry byl duší skutečně dítě 🙂 A vždykcy mě dojme, jak je to pravdivé…
Velký dík za článek, právě jsem přemýšlela o tom, jak mám myslet pozitivně, když stále myslím na minulost, abych se poučila z chyb a neudělala je v budoucnu. Nyní si uvědomuji, že pro schopnost pozitivně myslet (a díky tomu i něčeho dosáhnout) je nejdůležitější žít a myslet a uvědomovat si PŘÍTOMNOST, na přítomnost jsem jaksi zapomínala.