Antický velikán, politik a vojenský genius Gaius Julius Caesar se narodil v roce 102 př. n. l. za naprosto obvyklých událostí, jež v žádném případě nenasvědčovaly jeho jedinečnosti. I přes svůj rodokmen byl pouhým příslušníkem patricijské vrstvy a jeho rodina neměla žádné významné slovo.
Uběhlo šestnáct let a mladý Gaius se musel čelem postavit svému prvnímu problému, který z něj, po smrti otce, náhle udělal hlavu rodiny. V roce 84 př.n.l. (ve stejném roce, kdy se oženil) se Caesar dočkal prvního většího úspěchu, když byl nominován na Jovova kněze. Když politická scéna dostala k moci Caesarova příbuzného Sullu, Caesar se stal politickým nepřítelem. Byl zbaven svého dědictví, kněžství a dokonce i věna své manželky. Diskreditace však Caesara nepřiměla k tomu, aby se nechal se svou manželkou rozvést, a proto se musel uchýlit do ústraní.
Caesar měl po odebrání funkce kněze ale spoustu času a nabyl rozhodnutí nevrátit se do Říma a nastoupit v Asii do armády. Jeho počínání bylo znamenité, dokonce si odnesl vyznamenání, které vyobrazuje jeho lidskou stránku. Caesar zachránil život občanovi.
Když za dlouhé čtyři roky zemřel Sulla, Caesarovi nic nebránilo v návratu do Říma, a tak se tedy vrátil a začal budovat svou politickou kariéru. Do povědomí celého Říma se dostal během krátké doby jako dokonalý řečník, k němuž se skláněl i samotný Cicero, nejlepší rétor v té době. Caesar si byl vědom svého velkého nadání pro jazyk, ale rozhodl se nic neponechat náhodě a odcestoval na Rhodos, kde u Apollónia Molóna (učitel Cicerona) dále zdokonaloval své řečnické schopnosti.
Při této cestě se odehrál jeden významný příběh, jenž nám ukazuje Caesarovo velké sebevědomí. Během plavby Egejským mořem se Caesara zmocnili piráti, kteří požadovali výkupné. On se jim vysmál a každému z nich slíbil smrt. Vzápětí jim však ještě doporučil, ať výkupné dvacet talentů zvednou na padesát talentů. Po propuštění shromáždil loďstvo, piráty dopadl a dle slibu je všechny nechal ukřižovat.
“Moudré je milovat život tak, jako milujeme ženu – oddávat se mu, ale nelpět na něm.”
Po návratu do Říma Caesar stoupal po žebříčku různých úřednických hodností, jak bylo u mladých patricijů zvykem. Poté odešel sloužit do Hispánie, kde dle historických pramenů spatřil sochu Alexandra Velikého a uvědomil si, že dosáhl věku, při kterém byl již Alexandr velkým vojevůdcem, jemuž u nohou ležel celý svět.
Několik vojenských úspěchů během služby vystřídala v roce 59 př.n.l. usilovná práce na politické kariéře, která skutečně přinesla ovoce – Caesar se stal konzulem. Byl si však vědom nutnosti spolupracovat s Pompeiem a Crasem, a proto vznikl historicky první triumvirát, který v sobě snoubil taktičnost dvou generálů a vypočítavost jednoho velkého obchodníka. Caesarův politický růst snad již nemohl být ničím zastaven, když se stal prokonzulem v Galii. Náhle nebylo ani památky po mladém patricijovi bez předpokladů a na Caesara čekal osudový okamžik, o němž snil již od svého mládí.
Při dobývání oblasti za Alpami bylo senátu společně s Pompeiem již stoprocentně jasné, že pokud nezasáhnou, jejich postavení bude ohroženo. Nařídili tedy Caesarovi rozpustit armádu, ale Caesar se nenechal zastavit aristokracií a šel za svým cílem. Překročil řeku Rubikon, přičemž vyřkl: „Kostky jsou vrženy,“ (alea iacta est) – citát, který vstoupil do dějin – a následně vyvolal občanskou válku, při níž se dostal k moci diktátora. A tak mu práce na své osobě přinesla kýžený úspěch, na který se vyplatilo čekat a snít o něm.
“Veni, vidi, vici – Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem.”
Jak to tak v dějinách bývá, vysoké postavení politika nenechá ostatní vlivné lidi chladnými a brzy dojde ke kolizi. V tomto případě mluvíme o vraždě, která patnáctý březen roku 44 př.n.l. zapsala do historie jako datum, kdy zemřel velký Gaius Julius Caesar.
“Nejlepší smrt je neočekávaná.”
Už před dvěma tisíci let znal Caesar formuli pro kouzlo, které z něj udělalo slavného vojevůdce, dokonalého řečníka a obávaného diktátora. Ta formule, jež funguje stejně dobře i v dnešní době, zní: „Chtít!“
