Právě ve dnech, kdy byly oznámeny první náznaky ekonomického oživení v eurozóně, promluvil Tetsuya Ishikawa v Česku o své knize a zjištěních: „Nejlepší věc, kterou úvěrová krize vyprodukovala – a že jich skutečně moc není – je to, že lidé najednou mají mnohem větší ponětí o tom, jak banky fungují a co se ve finančním sektoru děje. Spotřebitelé by se měli příště mnohem více snažit porozumět, jaké důsledky jejich rozhodnutí může mít. Pokud si například chtějí pořídit hypotéku, měli by rozumět jejím podmínkám; a pokud jim nejsou schopni porozumět, neměli by si ji pořizovat.“
Problémem však není pouze neznalost a nezájem spotřebitelů v oblasti poskytování hypoték, úvěrů a používání kreditních karet, lze totiž pozorovat změnu spotřebitelského myšlení, zkracování horizontu finančního plánování a snížení celkového zájmu o vlastní finanční budoucnost. Je možná dobře, že spotřebitelé dostali nafackováno nyní a mohou se ze svých chyb poučit. Ishikawa k tomu říká: „Dříve si lidé převážně kupovali to, co potřebovali. Nyní kupují to, co se jim líbí. A to představuje výraznou změnu v uvažování a chování spotřebitelů. A ruku v ruce s ní jde právě rostoucí poptávka po půjčkách. Tu navíc ještě podporuje stále výraznější orientace na krátkodobé horizonty, která se projevuje na našem vztahu k penězům. Nyní lidi zajímá to, jak a za co mohou peníze utratit hned a budoucnost řeší až ve chvíli, když na ni dojde.“ Nepoznáváte se alespoň trochu? Ale ano, my víme, že jste čtenáři Dreamlife.cz, že byste měli být finančně vzdělaní a zodpovědní a že víte, jak plánovat a jak přistupovat ke spotřebě… nicméně ten apel uvědomění si situace platí pro každého bez rozdílu.
Tohle je zjištění, které si mnoho lidí neuvědomovalo nebo nepřipouštělo. I proto se kniha stala lehce kontroverzním tématem a vzbudila rozruch; spotřebitelé, podnikatelé, politici a další rádi ukazují prstem na bankéře a jejich aktivity, ale je třeba si uvědomit, že to byla poptávka spotřebitelů a podnikatelů, kteří úvěry a hypotéky vytvářeli a poté nespláceli. „Svůj díl viny máme všichni. Existovala tu poptávka po penězích na straně jedné a poptávka po možnostech peníze investovat na straně druhé. A bankéři byli uprostřed a tyto dvě síly spojili. Berte to tak, že bankéři by nedělali to, co dělali, kdyby nebyla poptávka po úvěrech. A i když z té rovnice vyškrtnete bankéře, nic tím nevyřešíte, protože kde je poptávka, je i nabídka a tyto dvě síly vždy nakonec k sobě najdou cestu,“ vysvětluje opět v rozhovoru Ishikawa.
Nicméně se ale nejednalo o krizi kapitalismu samotného a už vůbec nelze s krizí spojovat odměny bankéřům, i když je totiž pravda nepříjemná a je snazší ukázat si na někoho prstem než se podívat na sebe, je třeba hledět pravdě do očí. I sám Ishikawa prozřel, sám se totiž ve zlatých dobách zdánlivě nekonečného růstu choval značně neperspektivně a sám byl jedním z důkazů přechodu k materialistické společnosti: „Uvědomili jsme si, že možná není nejlepší koupit si za příští prémii Ferrari bez toho, aby už měl člověk zajištěnou svoji budoucnost. Ale uvědomte si, že prémie – a to nejen bankovní, ale prostě koncept jako takový – jsou základem kapitalismu, jde o jeden z fundamentálních principů, které většina z nás akceptuje a z nichž většina profituje. Jsou součástí premisy, že vidina odměny motivuje. Pokud bonusy skutečně oceňují úspěch, jsou nesmírně užitečné.“ A dodává: „Realita je taková, že žijeme v kapitalistické společnosti založené na volné soutěži. Pokud se někomu nelíbí prémie jako takové, tak si myslím, že je třeba se zaměřit na mnohem hlubší filozofickou debatu o tom, zda souhlasí s kapitalismem, anebo by raději žil v nějakém státem kontrolovaném socialistickém rovnostářském systému, který nenabízí žádnou motivaci. Kapitalismus nabízí mnoho pozitivních věcí. Je jednou ze záruk pokroku, pomáhá motivovat zaměstnance. O čemž svědčí i zkušenosti těch, kteří žijí v zemích, kde se systém blíží k socialismu: produktivita práce je nižší, lidé jsou méně zaangažovaní, z těchto míst přichází méně inovací a obecně prostě chybí tlak na to, pokusit se dosáhnout maxima toho, čeho dosáhnout lze. Kapitalismus jako takový považuji více za metodologii než filozofii: je to o snaze dosáhnout výsledku, o tlaku, o nepřestávající snaze jít vpřed.“
Že finanční disciplína je základ nejlépe ukázal John Vanhara, který dokázal vybudovat v USA z ničeho několik fungujících firem a právě finanční disciplína je jeden z receptů na úspěch, které prezentuje ve své knize Podnikání v USA. A proč právě kapitalismus je cestou k růstu a rozvoji skvěle zachycuje článek Válka století: Kapitalismus vs. Socialismus. Celý rozhovor s Tetsuyou Ischikawou si můžete přečíst v pátečním (14. 8. 2009) vydání Hospodářských novin.
Řadu let se sice mluví o zavedení projektu finanční gramotnosti do škol a projekt stále není realizován tak, jak by bylo záhodno.
Učím finanční gramotnost už na základní škole a zatím jsme stále jediní v ČR.
Že to funguje, možno vidět na :wwww.krotiteledluhu.cz
-závěrečný 12.díl je také o nás.
Proč to není v celé republice?Proč si to rodiče nežádají?
Finanční gramotnosti by se měla učit celá populace! Začít by se mělo již v porodnici. Poslední vědomosti bychom měli čerpat i těsně před tím, než navždy zavřeme oči. U lidí je třeba vyprovokovat hlad po zdravé zvídavosti. Vždyť ona je to, co nás posouvá dál a výš.
Myslím, že finanční gramotnost je jedna z dovedností, kterou by měli žáci po odchodu ze školy umět. Stejně jako mediální gramotnost. Naše doba přináší nová rizika, na která lidé nejsou připraveni a neumí jim čelit. Na druhou stranu si myslím, že by finanční i mediální zodpovědnost, jako výbava do dospělosti, měla z určité části pocházet také z rodinného prostředí.
Někdy se zlobím kvůli českému modelu školství – vyzkoušela jsem si studium v cizině, encyklopedické znalosti, které najdete v knize nebo na internetu, byly více v pozadí, prim hrály schopnosti využití těchto informací. V praxi to znamená – ne hlavní města každého státu, ale týdenní školní pobyt ve městě, na kterém si žáci ukázali jednotlivé pochody a procesy, jak se město přizpůsobuje turismu a jaký to má vliv na uspořádání města; ne učit se gramatiku cizího jazyka tak, že ji umíme pomalu lépe než rodilý mluvčí, ale učit schopnost domluvit se za každé situace, s využitím toho mála, co známe.
Proč nás školy neučí, jak máme přežit v dnešním světě?
Juj, to jsem se nějak rozepsala.