Vzbudili jste zájem nějakého kritika? Vaše sebevědomí dostává na frak, protože stále ještě nejste “dost”? Někdo vás chce změnit, minimálně pomocí slovního biče, k jeho spokojenosti? Pojďme se kritice, výtkám a nevyžádaným “radám” podívat na zoubek…
Kdybychom chtěli spočítat, například jen v České republice, kolik zde máme zbytečných plastik, neopodstatněných výčitek, nefundovaných, neférových kritiků, pomýlených rádců, manipulátorů a (z toho) poničeného sebevědomí, zřejmě bychom se nedopočítali.
Každý názor není nutné šířit, obzvláště ne hrubou, násilnou či nepříjemnou formou.
Zarputilým rýpalům ani svátky nejsou svaté. Mají (dopřejí) druhým volno, jen když sami spí. Do jejich řad stále přibývají noví a noví, protože role rýpala, soudce, kritika amatéra se získává snadněji než role toaletního papíru. “Každý má právo na názor!” a “Chci ti jen poradit!” jsou silné věty, bohužel vesměs zneužívané.
U kritiky, výtek i nevyžádaných rad (které bývají zbytečné, neboť vzbuzují nepříjemné emoce, typicky bez pozitivního vývoje) se optejme:
Je kritika dobře míněna?
Někteří lidé prochází v životě fází, kdy se jednoduše potřebují na něčem vybít (když jsou například ve vlastních myslích nespokojení, zmatení, zranění, naštvaní). Kritika od takových, byť by byla napsána krasopisně zlatým perem, moc neposlouží. Chybí ji objektivnost, empatie, elán… Kdo kritizuje, jen aby kritizoval, nepřemýšlí správně. V tomto článku se zaměřujeme na kritiku spíše ve smyslu kárání, nemístných rad, rýpání… nikoli na kritiku ve smyslu umělecké recenze. Avšak i u “profesionální kritiky”, která má něco zhodnotit – podat recenzi, nepřinese správný pohled ten, kdo jednoduše chce (jen) něco/někoho sesunout. Opravdu dobří – neutrální – kritici vytváří kritiku/rady pro diváky/zákazníky, aby byli s produktem/službou seznámeni a pro tvůrce, aby věděli, v čem se zdokonalit (nikoli, aby se složili, ztratili zdravé sebevědomí a chuť pokračovat ve svých snahách).
Jednoduše se (klidně jen sami sebe, smysly + intuice napoví) optejme:
Proč mne kritizuje?
Kdo kritizuje?
Než si k srdci vezmeme kritikova slova, která nás (mnohdy zbytečně) zraňují, zamysleme se, z jakých úst a z jakého srdce vychází. Je to věrohodný, úctyhodný, dobrý, slušný, moudrý člověk, který na základě zkušeností nebo empaticky tuší, jak my to máme?
Zaslepené oči nemohou vidět krásu,
pokřivený charakter nemůže šířit dobré myšlenky
a ústa plná jedu nemohou říci nic hezkého.
Příběh holubí
Holubi byli dlouho považováni za obyčejné ptactvo, ba co víc – za podřadné. Když ale lidé zjistili, jak holubi dokáží roznášet poštu i na dlouhé vzdálenosti, stoupli u nich na žebříčku hodnot. Avšak ani v dobách, když místo letadel v nebesích a aut na silnicích úlohu pošty plnili holubi, neměli to tito opeřenci lehké… Mnoho úsilí stálo, aby holubi lidem naznačili, že příroda i jim nadělila talent a stvořila je (tak nějak) dokonalými (což lidé dodnes odmítají plně uznat). Po zapracování ptáčci pošťáčci plnili úkoly tak výborně, že postupem času si u lidí získali dokonce tichý obdiv. V té době totiž lidí moc ve vzduchu, ani na nejprimitivnějších strojích, nebylo mnoho. Když se spojily lidské sny o létání s obdivem k těmto “obyčejným” ptáčkům, kteří svědomitě spojovali lidi i na dlouhé vzdálenosti prostřednicím vzkazů a dopisů, vzbudilo to v lidech neklid a nutkání, že by měli ukázat, že to jsou oni – lidstvo, co má moc. Tak lidé začali holoubky kritizovat: „Létáte moc vysoko!“
„Nelétáte příliš hbitě!“
„Létáte moc rovně, nudně, nevypadá to hezky!“
Holoubci pokorně uposlechli výtky lidí, začali létat níž, aby je lidé měli stále na očích a tak rychle a kreativně, jak jim síly stačily, aby se lidské oči nenudily. I to bylo lidem málo. Jako by všechny snahy, které opeřenci vyvíjejí, nikdo neviděl. Začali tedy, při jejich letech, na lidi shůry … Však víte. Aby lidé nezapomínali, že i takto “obyčejným” ptáčkům patří nebesa… že létají – a bez kritiky/rad lidí.
Lze se domnívat, že ono (i dnešní) ptačí házení (víme čeho) na lidi je přímou reakcí na historickou kritiku, na kterou oni maximálně tak …
Proto, když narazíme na holoubka, neuchylme se ke kritice, výtkám ani egoradám, co by měl/neměl dělat… Příroda ho stvořila jako dokonalého! Zkusme tu dokonalost vidět.
Příběh: vlastní. Zkušenosti: také.
Je na kritiku vhodný čas?
Máme-li pocit, že nám radí či nás kritizuje dobrý člověk, který je na naší vlně – rozumí našemu světu, má podobné vize a žebříček morálních hodnot, optejme se sami sebe:
Je kritika (teď) namístě? Potřebuji ji?
Jsme-li totiž vnitřně se sebou spokojení, žijeme-li v harmonii, není důvod narušovat naše bytí pouze na základě nějakého vnějšího dojmu, jelikož ten je vždy zkreslený.
Nevyžádané rady a nemístná kritika
jsou užitečné asi jako krmení koně v okamžiku,
kdy je k nám otočen zády a spí.
Má kritika vhodnou formu?
Doporučujeme:
Nevyčítejme chyby, které nejsou chybami
Umění se hádat 1. část
Umění se hádat 2. část
„Nelze pochybovat, že kritika prospívá každému, lidem i institucím. Avšak výtky neztratí nic na své síle, když budou formulovány s humorem a především s taktem a porozuměním.“
Alžběta II.
Vstřebáváme kritiku správně?
Každý dojem je zkreslen očima pozorovatele. Proto bychom měli mít svůj kompas, který nás bude držet v našem směru a svou jistotu, kterou nezlomí nic povrchního, vnějšího. Kritika by nám měla pouze počechrat vlásky, vyladit – doladit, nikoli rozbourat, přestavět nebo zasáhnout mysl či srdce.
Známé moudro praví: Co druhý říká, vypovídá vždy více o něm než o nás.
„Neberte si nic osobně.“
Don Miguel Ruiz
Pamatujme:
- Kritik má právo ke kritizovanému přijít – kritizovaný má právo od něj odejít.
- Kritikova ústa mají právo říci, co chtějí – uši kritizovaného mají právo vyslyšet, co chtějí, resp. neposlouchat, co nechtějí.
- Z obecného hlediska existuje vždy 50% šance na omyl (ano, i v úsudku lidí, kteří všechno ví, všechno znají a od všeho mají klíče, jak se říká).
- Člověk zná nejlépe sám sebe, má také sám vůči sobě největší moc.
- Nejdéle času člověk stráví ve vlastním těle, sám se sebou. Proto vlastní intuice, vlastní city, vlastní myšlenky mají hrát v životě každého z nás hlavní roli.
- Chceme-li k někomu vyslat nějakou kritiku, zamysleme se, zda je opravdu nezbytně nutná, zda bude přínosná, zda ji podáme v tak vhodné, slušné, srozumitelné a nezraňující formě, že bychom ji mohli hrdě ukázat mamince, babičce, tatínkovi, dědečkovi… a že bychom ji shledali užitečnou i v případě, že by přesně takovou kritiku někdo použil na naši dceru, syna, druha, rodiče, domácího mazlíčka či jiného našeho blízkého.
- Mnohé myšlenky a názory si můžeme klidně nechat jen ve vlastní hlavě. Jsou totiž hlavně pro nás, ukazují NÁŠ myšlenkový proces, naše zpracování světa, lidí, dějů, pocitů… I v případě, když se nám někdo nelíbí – není to o něm, ale o nás (jakožto o mně, popřípadě o nás jako páru, týmu). Můžeme buď od člověka, který se nám nelíbí, odejít (a být spokojení), pohovořit si, dohodnout se – najít řešení, kompromis (vyžaduje snahu obou), nebo změnit své myšlení a oblíbit si ho (a být spokojení) – akce navíc jsou (v 99 %) zbytečné.
Nenechme si nahlodat zdravé sebevědomí
špatnýma očima nebo nemocným charakterem nějakého “kritika”.
