Martin Luther King: Profil velikána, který se postavil za spravedlnost

„Opravdové měřítko člověka nespočívá v jeho činech během doby komfortu a pohodlí, ale v jeho činech za časů plných výzev a kontroverzních postojů.“

Netrvalo dlouho a King se stal leaderem v hnutí za občanská práva. Rok poté co se stal pastorem baptistického kostela na Dexter Avenue v Montgomery, vedl známý autobusový bojkot. O pár měsíců později mladá 15letá černoška Claudette Colvin odmítla přenechat své sedadlo bílému muži a zanedlouho další slečna jménem Rosa Parks následovala jejího příkladu. Parksová byla zatčena a po 385 dní vedl King bojkot autobusové linky. Během této iniciativy byla v jeho domě nastražena bomba a King byl zatčen. Přesto nenásilný protest fungoval a Vrchní soud Spojených států rozhodl, že segregace na autobusových linkách v Montgomery musí být zrušena. První krůček na cestě k velkému cíli byl dosažen, jakmile se velký muž postavil za svá práva.

„Opravdový leader nehledá souhlas, ale vytváří jej.“

Roku 1957 pomohl King založit Southern Christian Leadership Conference (SCLC – Jižní křesťanská konference leaderů), organizaci aktivistů občanských práv a afroamerických kostelů. Organizace pořádala veřejné protesty, které získávaly masovou publicitu v tisku i televizi, čímž efektivně zvyšovali povědomí o problému občanských práv a toto téma se dostávalo do popředí veřejných diskuzí v Americe. King vedl pochody za práva volit, práva pracovníků a zrušení segregace, často s násilnými následky ze strany veřejných autorit. Zákon o občanských právech z roku 1964 a zákon o volebním právu z roku 1965 byly triumfem Kingových snah.

„Mám sen, že mé čtyři malé děti budou jednoho dne žít v zemi, kde nebudou souzeni podle barvy jejich pleti, ale podle velikosti jejich charakteru.“

V roce 1958 podepisoval King kopie jeho první knihy Strive Toward Freedom in Harlem (Úsilím ke svobodě v Harlemu), když v tom k němu přistoupila žena a bodla ho nožem do hrudníku. Rentgen ukázal, že ostří nože se zastavilo těsně před aortou. Následující ráno přinesl deník The New York Times zprávu, že stačilo tak málo jako jediné kýchnutí a nastala by jistá smrt. Bojovník za občanská práva obdržel mnoho dopisů a přání od veřejných osobností, včetně guvernéra New Yorku a prezidenta i viceprezidenta USA. Ovšem byl zde dopis od mladé holčičky, který pro něj znamenal mnohem více:

„Drahý doktore Kingu, jsem žákyní deváté třídy White Plains High School. I když by to nemělo být důležité, ráda bych zmínila, že mám bílou pleť. Četla jsem v novinách o neštěstí, které se Vám přihodilo a o Vašem trápení. Četla jsem, že pokud kdybyste kýchnul, tak byste zemřel. A já Vám jednoduše píši, protože chci říct, že jsem moc ráda, že jste nekýchnul.“

Tento dopis později King využil v jeho řeči I´ve Been to the Mountaintop (Byl jsem na vrcholcích hor) ve které řekl: „A dnes večer chci říct, chci říct jak jsem šťastný, že jsem nekýchnul. Kdybych kýchnul, nebyl bych zde v roce 1963, kdy černí lidé z Birminghamu a Alabamy rozvířili vědomí národa a zasadili se o změnu občanského zákona. Pokud bych kýchnul, neměl bych později toho roku v srpnu schopný říct celé Americe o snu, který jsem tehdy měl.“

„A kdekoliv muž nebo žena napřímí svá záda, stanou se lidmi, kteří někam směřují. Ostatní vás nemohou ovládat, pokud nejste sklonění k zemi.“

Pochod v březnu roku 1963 ve Washingtonu byl dějištěm dramatického momentu v historii Spojených států amerických. Z doktora Martina Luthera Kinga se stal legendární řečník a veřejné vědomí o hnutí za občanská práva dostalo nový rozměr, když přišlo více než čtvrt milionu lidí všech ras na společnou akci konanou na Národní třídě. Byla pronesena historická řeč I Have a Dream (Já mám sen), jejíž poselství naděje a víry ve svůj sen provází dodnes mnoho lidí do současnosti při překonávání jakýchkoliv překážek.

V roce 1964 obdržel King Nobelovu cenu míru za jeho přínos ke zrušení rasové segregace a diskriminace prostřednictvím nenásilných prostředků. V souladu s jeho vírou poté začal veřejně mluvit o své opozici vzhledem k válce ve Vietnamu, a to navzdory ohromné nenávisti, četných výhružek smrtí a přísnému dohledu FBI nad jeho osobou.

„Viděl jsem zemi zaslíbenou. Možná se tam nedostanu s vámi. Ale chci, abyste dnes věděli, že my, jako lidé, do země zaslíbené dojdeme.“

Dne 4. února roku 1968 pronesl King kázání v baptistickém kostele v Atlantě. O dva měsíce později byl King zavražděn střelou z pušky při projevu z hotelového balkonu a stejné kázání bylo čteno na jeho pohřbu, kde bylo přítomno přes 300.000 lidí. Za několik týdnů jeho vraha dopadli a odsoudili ho k 99 letům vězení. Den narození doktora Kinga byl později prohlášen za národní svátek Spojených států amerických. Posmrtně mu také byla udělena prezidentská medaile svobody a zlatá medaile kongresu. Žádná z těchto odměn však nebyla tou největší v jeho očích:

„Pokud kdokoliv z vás bude na světě, když mé dny budou sečteny, nechci dlouhý pohřeb. A pokud někdo bude mít na mém pohřbu řeč, povězte mu, ať nemluví dlouho… Povězte mu, ať nezmiňuje moji Nobelovu cenu za mír, ta není důležitá. Povězte mu, ať nemluví o mých dalších třech nebo čtyřstech dalších ocenění, ty také nejsou důležité. Přál bych si, aby někdo ten den řekl, že se Martin Luther King Jr. snažil naplnit svůj život službou druhým. Přál bych si, aby někdo ten den řekl, že se Martin Luther King Jr. snažil milovat druhé…. Chci, abyste řekli, že jsem se snažil milovat a sloužit lidstvu.”